VII.
BALLADA APOSTROFUJÍCÍ FORTUNU, PANÍ SVĚTA A LIDSKÝCH OSUDŮ.
(K rytině Dürerově.)
Na vzdušné kouli po oblaků lemu
se vznášíš nad světem, jejž mlhy kryjí,
hrst plnou skvostů, šperků, diadémů;
na ramenech ti velká křídla bijí.
Ty nejsi Andělem ni Poesií!
U mého seděli kdys oba stolu,
však s tebou posud stopa má se míjí –
Vím, v světě sotva sejdem se juž spolu!
Jsi zlem či dobrem? Ne, jsi dobrá k všemu,
rod lidský před tebou se v prachu svíjí,
sní o tobě, a ty se skláníš k němu,
tvůj úsměv prchavý on lačně vpíjí,
by procit’ v ňadrech s výčitek zlou zmijí.
Tak těkáš, lítáš, hřmíš od polu k polu,
idolem jedněm, druhým utopií –
Vím, v světě sotva sejdem se juž spolu!
Kdo mudrc, klidný k úsměvu je tvému;
ba svrchovanou, božskou ironií,
97
jež čelí světa reji bláznivému,
v svou ženu, které čelo vrásky ryjí,
tě mistr vtělil; tvrdé ve linii
tvůj splývá každý sval, prs visí dolů,
rty nelákají něhy ambrosií –
Vím, v světě sotva sejdem se juž spolu.
Poslání.
Leť, kam ti libo! Ve snů Arkadii
tě najdu přece rýmů ve hlaholu,
tvá přízeň laur mi hřebem v lebku vbíjí,
však v světě sotva sejdem se juž spolu!
98