XIII.
BALLADA, PSANÁ SVATOPLUKU ČECHOVI V DOBÁCH ZLÝCH ZE SRDCE UPŘÍMNÉHO.
Kdys lásce Villon zasvětil tu sloku
a Banville různých hříček rozmaru,
proč nesměl bych ji psáti, slzu v oku,
snům o mládí při plném poháru,
snům o kráse i slávě, o jaru?
Ať času peruť vše juž odvane,
nám v peluň změní kapky nektaru:
Čím kdo je z nás, tím také zůstane!
Jdu za tvou písní v každém její kroku,
vzrůst její v každém stíhám útvaru:
Toť lepá socha od spánků až k boku,
plá, svítí, hoří, nezná bez žáru
chvil krušných váhání a nezdaru!
Pod polibkem tvým k žití povstane,
čím letu orla kroky soumarů? –
Čím kdo je z nás, tím také zůstane!
Svůj věčný zdroj má srdce ve hluboku,
ne v kalné pěně cizích odvarů,
109
je v letu sokolem a srnou v skoku,
niv dcerou je, ne městských výparů!
Nech bzukot kritických všech komárů,
zrak v sebe skloň, hni kšticí, titane! –
Dál sáhni směle v hmotu bez tvarů:
Čím kdo je z nás, tím také zůstane!
Poslání.
Jen ohněm přijde voda do varu,
jen mukou hvězd zář světci zaplane,
svůj pohár zvedám tobě ku zdaru:
Čím kdo je z nás, tím také zůstane!
110