XXI.
BALLADA O HLADOVÉM KRITIKOVI.
Vzduch tmí se – kolem lítá peří,
co děje se? Sup lačný slít’
na básníka, byl po večeři,
najed’ se, jak chtěl apetit,
šel při měsíčku právě snít.
Do Pegasových sahal hřiv,
v tom dravec do spáru jej chyt’ –
Jeť chudák kritik z toho živ.
Hrom z čista jasna neudeří,
kde ostrá věž ční, domu štít,
jak přepadl jej v noční šeři,
jej začal škubat, rvát a mlít.
Ten lotr nemá rozum, cit,
na sta holomků kata kýv’;
však snad to také musí být –
Jeť chudák kritik z toho živ.
Proč s květy mluví, světy měří,
má jak pan kritik v prachu žít,
má podkuřovat podlé zběři,
125
ne z kvítí, z věchtů věnce vít,
má štěkat s psy a s vlky výt...
Má strhat mozek, pásma čiv,
má luze k reji v bubny bít –
Jeť chudák kritik z toho živ.
Poslání.
Pan kritik chce jen, co chce lid,
je hlas i duše rodných niv,
když básník nechce, bude bit –
Jeť chudák kritik z toho živ.
126