XXVIII.
BALLADA, PSANÁ SV. VÁCLAVU, DĚDICI ČESKÉ ZEMĚ.
Ve zlatém poli s černou orlicí
Tvůj prapor posud nad námi se chvěje,chvěje
jak míru zástava v bouř dunící,
jak maják spásy v moři beznaděje.
Ó slyš ten zpěv, jejž duše má Ti pěje!
Jak starých štítů třesk ať hřmí můj rým
na ráje portál, jenž se v hvězdách skvěje:
Nám nedej zhynout ani budoucím!
Tys v našich losů smutné vichřici,
z jichž mračen stálý stín se na nás leje,
byl otcům pevný týn, Svou pravicí
Tys divem zasáh’ často v naše děje
a zvrátil kolo lidské epopeje.
Což nejsme, kníže, posud lidem Tvým?
Ó pohleď, co se v dědictví Tvém děje! –
Nám nedej zhynout ani budoucím!
Moh’s zapomenout v světců směsici
tu lásku k Tobě, jež nás posud hřeje?
Svůj vínek drahokamy zářící,
139
Svůj meč, Svůj štít, jež pavučina kreje?
Ó rozpomeň se vlastní na trofeje!
Na bělouši zas zjev se! Spáčem mdlým,
Svým lidem, zatřes! Vhodná doba zde je! –
Nám nedej zhynout ani budoucím!
Poslání.
Viz, lid Tvůj pláče, co se barbar směje,
val Bláníku juž otevř mečem Svým!
Tvůj národ čeká! Vítr zory věje! –
Nám nedej zhynout ani budoucím!
140