I.
NA SLATINĚ.
Den podzimní se stmíval ve svém sklonku,
a vítr zpíval píseň nevlídnou,
kdy v slať, již zdobil vřes mořem svých zvonků,
jsem zanes’ maně nohu neklidnou.
Do kola hvozd se táhnul ku obzoru
teď prořidlý, neb dávno větru dech
smet’ listí žluté v bouřném rozhovoru
a poházel jím sivý, smutný mech.
Slať přede mnou se v nekonečno táhla,
tam přeslička, tam kleč, tu chumáč třtin,
v jich trsy ob čas ruka větru sáhla
a zčeřila je – pod nimi vln klín
Sese zachvěl bledým stříbrem okamžitě;
tam tůně s odkvetlým jsou leknínem,
babího léta opozděné sítě
se jako lehké nitě mihly v něm.
147
List javoru, list buku a list břízy
nes’ mnohou perlu rosy v škebli své,
to poslední šperk na obrubě řízy
plá matky země, kterou zima rve.
Klid ovšem dýchal stromů haluzemi,
jež zřely v šedé nebe bez listí,
klid nebem tíh’ a klid se snášel k zemi,
jej ani havran, za svou kořistí
Jenžjenž vysoko let’ kruhem nebe valným
co černý bod, nezrušil na chvíli,
a přece, přece nitro citem žalným
se svíralo na prahu mohyly!
Tou kolem celá příroda zde byla,
a klid, jenž jejím sirým srdcem táh’,
to píseň, v které zmíral žár a síla,
v níž léta sláva dlela na marách!
A k sobě v zamyšlení já jsem pravil:
Co naříkáš na stáří, mdlobu, pád?
zde větší obr, než ty jsi, se znavil
a klidně svléká sváteční svůj šat.
Zde příroda se klade k odpočinku,
proč ty jen chtěl bys věčnost mládí mít?
Hle, rosné perly má jen v zvadlém vínku
a „s bohem“ jest jí mroucího dne svit.
148
Jak možno, ty, část její nepatrná,
bys žádal za pouť životem svým víc?
Dost, duše když se netkla viny skvrna,
dost, když máš slzy lidských zřítelnic!
Ó umři klidně – ano umři s pýchou,
tys byl, jak vlna, strom, jak motýl, pták,
tys cítil, pěl v noc bouřlivou a tichou,
byl’s člověk celý – tobě slétla v zrak
Zářzář pravdy a zář krásy, proto tiše
slož hlavu v mech, až všemohoucí čas
dá tobě píti z klidu zlaté číše,
věř, píti budeš nesmrtelnost, jas,
Aa život věčný! Po tobě co zbude,
ten poklad síly, vděku, toužení,
tvé hrdé sny, let k dobru vždy a všude,
tou vlastní krví svaté nadšení:
To stačí, je-li potomstvu, čím tůně
je mezi vřesem, nad níž dumá stráň,
zkad vláha dýšedýše, něha, chlad a vůně,
a tajně večer kam pít chodí laň!
149