VI.
TŮŇ V LESE.
Jako oko matky země
lesní tůň se dívá ke mně,
v brvách rákosin se skrývá.
Větřík vlnou nezachvívá
a jen temně, přetajemně
dýchá šumná třtina snivá.
Javor její hustou mříží
v průsvitné se vodě zhlíží,
zamyšleně v tůň se kloní,
kde se stíny mraků honí,
prchají teď – teď se blíží,
závojem tůň šerou cloní.
Ticho – ani v skrytu snětí
nezříš stopu po ptáčeti,
motýl travou nemihne se,
brouček listem nezatřese,
ozvěnou sem jen cos letí,
jakby kdosi dýchal v lese.
162
V bezvětří zvuk uhasíná.
Čím jen chví se slabě třtina?
Ani žába, jiskru v oku,
nezčeří ji v hlučném skoku,
ni pavouků havěť líná,
visící vln ve hluboku.
Svou přec rákos dále vede,
z tajných zvuků píseň přede,
jakby elfi po leknínu
tancujíce, pavučinu
natáhly jak strunky šedé
na list jak na mandolinu.
Divná píseň v snivém ruchu
tak se zalichotí uchu,
stojíš dlouho nad tou tůní
zvukem dojat, zmámen vůní.
Ticho! – teď slyš, kroky duchů
z temna spějí na výsluní.
Jak by polní koník křídlem
vrznul, jakby motýl s šídlem
mezi travou, mezi sítím,
mih’ se velkých svlačců kvítím:
neviditelným tak zřídlem
k světu zvuk se dráti cítím.
Tajné zvuky písně tklivé,
nyvé, snivé, zádumčivé...
Či snad z mého srdce tluku
163
tlumočíce jeho muku
v této lesní tiši snivé
samota vám dala ruku?
K luznému vás tanci svedla,
z měsíce vám struny spředla?
Z kapek rosy na pažitu
a z hvězd padajících třpytu,
z vrásek, do nichž starost sedla,
z vášní zchladlých, z mrtvých citů?
Nevím! Cítím v duši pouze
v písni třtin, jež zvoní v strouze,
sympatický tón a sladký,
jak je radosti mžik krátký
a jak člověk v marné touze
v štěstí eden vždy chce zpátky!
164