VIII.
POLE U LESA.
U lesa klasné pole,
tak husté, bohaté,
a nad ním v družném kole
jsou větve rozpjaté
olší a buků a břiz –
Dvě číše na jednom stole,
ó viz!
Les – to je poesie,
tam vůně, šer a chlad,
tam pohádka se kryje,
tě láká do tenat,
souzvuk tam, poklid a tiš
a samá melodie –
ó slyš!
A pole – prosa žití,
tam vedro jen a pot,
tam v slunci musíš jíti
a cítit žízně hrot,
168
dotěrný odhánět hmyz,
sešlapat prosté kvítí –
ó viz!
V les vítr hudbou lehá,
jak měkký je tu mech!
I snět, jež tebe šlehá,
chtíc zastavit tvůj spěch,
lije ti v tvář stínů číš,
co šumíšumí, ples je a něha –
ó slyš!
A pole – v klasů tísni
to sotva cvrliká,
jich jednotvárnou písní
se vítr dotýká,
nad svlačec, koukol a slíz
se pouze klasy tísní –
ó viz!
Pryč z pole v stíny lesa,
kde zpívá pták i zdroj,
kde datel v kůru tesá,
kde voní silně chvoj,
veverka šplhajíc výš
si mlaská, šišky česá –
ó slyš!
Však nechám píseň ptáka
a nechám lesní báj,
mne dnes v tom poli láká
kýs divný, cizí taj.
169
Básníkem života tys!
Nech les, jenž v stínu se smráká,
zde viz!
Rty klasů ve mně praví:
My život jsme a chléb,
shon, klopot a ruch zdravý
a pravý žití tep,
bohatství v palác i chýž,
na tvářích pohled smavý –
ó slyš!
Cíl života v tom známý,
dřív zkusit shon a znoj,
pak lesů hlubinami
vzlet svojí touhy zkoj!
V pralese dumy své zmiz,
však dříve k práci s námi,
ó viz!
A tak na konci pole
zde vidíš tmít se hvozd,
kde v stromů družném kole
si pozpěvuje drozd,
po práci spěj sem v tu skrýš!
Pij z číší dvou na tom stole:
Viz! – Slyš!
170