DVĚ SESTRY.
Ty, jež se valíš jako orkán divý,
co moře vysouší a hubí nivy,
jež duníš hromem a máš křídla orlí
a v oku plamen proroka, jenž horlí,
jež vítězná vždy v nach a zlato tajíš
své nesmrtelné vděky, která bájíš,
jak pohneš rtoma, prostory a světy,
bez konce, hudbo velká, zářné vzněty
jež budíš děs a úžas v posluchači:
Jak často v nocích dlouhých, v hořkém pláči
jsem tebe vzýval, velká matko bohů!
Ty rovna mystickému ptáku nohu,
unášíš duši v plamen vlastní touhy,
ji vrhajíc, že cítí, fantom pouhý
jak celý život je a vetchá třtina!
Jak různá je tvá sestra a jak jiná!
Ta hrdliččině písni naslouchajíc
neb sama s echem na schovanou hrajíc
jen bosou nožkou rosnou trávu čeří,
o pestrá vajíčka se stará v keři,
u krbu sedá, kolébavku zpívá
a dětem buclatým se do snů dívá,
a jako Psyché cloníc lampu rukou
zři kolébána cvrčků jednozvukou
11
a tichou písní myšlénka jak zvolna
ve ňadru dýše veselá či bolná,
jež básníkovi, když noc juž se sklání,
z úst hází poupě růže v chvíli ranní:
O písni vděku, ticha, kouzla, něhy!
Ty znáš, čím dmou se dívčích ňader sněhy
pod živůtkem, jenž sotva zadrží je!
Tak různé, jste přec jedna poesie!
12