BALLADA.
Slunce a zem se milovaly,
pod polibky jich zkvětl sad
a hvozdy, skály v lesku plály,
jenž zlatem proudil odevšad.
Zem do objetí slunce klesla
a v růžích svoji duši vstříc
mu roztoužená v obět nesla
při cukrování holubic.
Stín závistivý ve skal chladu
však čekal skrytý ve sluji,
přemítal dlouho zlo a zradu,
když viděl, jak se milují.
Pak náhle vzpjal se a když zemi
naposled slunce líbalo
a nad ní světla ručejemi
se v celé slávě shýbalo:
Tu skočil, jako dravec lačný
když ze zálohy vyskočí,
a mraků závoj neprůzračný
stáh’ miláčkovi přes oči
17
Aa zardousil jej, v nic jej stopil
a s nocí na trůn v mraku sed’,
číš krve jeho v dlaň svou chopil,
červánkem zrosil celý svět.
A země jako vdova sirá
a opuštěná tajíc dech
s výčitkou k nebi žalně zírá
ve rosných tonouc brillantech.
18