BALLADA.

BALLADA.
Slunce a zem se milovaly, pod polibky jich zkvětl sad a hvozdy, skály v lesku plály, jenž zlatem proudil odevšad. Zem do objetí slunce klesla a v růžích svoji duši vstříc mu roztoužená v obět nesla při cukrování holubic. Stín závistivý ve skal chladu však čekal skrytý ve sluji, přemítal dlouho zlo a zradu, když viděl, jak se milují. Pak náhle vzpjal se a když zemi naposled slunce líbalo a nad ní světla ručejemi se v celé slávě shýbalo: Tu skočil, jako dravec lačný když ze zálohy vyskočí, a mraků závoj neprůzračný stáh’ miláčkovi přes oči 17 Aa zardousil jej, v nic jej stopil a s nocí na trůn v mraku sed’, číš krve jeho v dlaň svou chopil, červánkem zrosil celý svět. A země jako vdova sirá a opuštěná tajíc dech s výčitkou k nebi žalně zírá ve rosných tonouc brillantech. 18