DOMA!

DOMA!
Jsem opět doma, písni, družko milá, dech otčiny se dotknul mého čela, má duše z těsných pout se uvolnila a plným květem přes noc vypučela. Co zbude tobě, než bys oblétala jak zlatý motýl vonný kalich její, na hebká křídla bysi vůně vzala, jež netušeny posud v ní se chvějí. Tys byla se mnou v hvozdů šeré hloubi, kde ticho vládlo s trůnu přísných skalin, kde s přírodou se věčnosti dech snoubí v kolébce z hlohu a divokých malin; ve chmurné trosky vedle mne jsi sedla jak věrný přítel v tichém zamyšlení, ve smutek můj hlas labutí jsi zvedla k žehnání často – vždycky k odpuštění. Ty víš, kterak jsme tulili se k sobě v tom velkém městě v malé jizbě chladné, tu bylo mi, když v zrak jsem pohled’ tobě, jak leknínu, v nějž luny paprsk padne, jak skřivanu nad probuzeným luhem, když na vlnách své písně kolébá se, jak zemi v tmách, když červánkovým pruhem vychází slunce – a já věřil zase! 22 Hle, teď jsme doma! – Tam to okno v sady, jež tmavým věncem břečtan obepíná, tam krb, kde sednem všickni dohromady jak v dobách dětství kol matčina klína; zas úsměv její požehnání plný mi v duši teplým slunka svitem sahá; pod ním se třesou citů mojich vlny, rci, není tady pramen všeho blaha? I krajinou se můžeš rozlétnouti, jest sice chuda, vzácné krásy prosta, leč každý květ i sosna na tvé pouti jak důvěrného přivítá tě hosta, i pramen, který zvoní přes oblázky, vstříc zavolá ti: Jak jest blaze doma! a každý úsměv, každé slovo lásky, jak v modlitbě by anděl pohnul rtoma. Teď dvakrát cítím, že se jaro vrací, jak v svatvečeru lásky v duši je mi. Ó písni má, jsmeť oba tažní ptáci, ó buď mi tím, čím skřivánek jest zemi! Mé sny a tužby, každou naděj planou, již věrně střežíš svojím křídlem bílým, teď rozepni na duhu zlatotkanou, když v objetí svých miláčků se chýlím. 23