KYTICE.

KYTICE.
Z tvé kytice mne jaro pozdravilo. Byl večer juž a jizba moje tmavá a nevím, proč mi teskno v mysli bylo. Jak nad květy se sklonila má hlava, já v minulost se díval... Do přístavu jsem chodil denně, unaven jsa prací, zde díval jsem se na západu slávu, jak v modrou dál se bílá plachta ztrácí, jak maják vztáhl k hvězdám zářnou ruku, a ve vln vřavě, v lodí temném hluku rád zapomněl jsem, co mne v smutek láká; já přes vlny spěl rychlým křídlem ptáka zas do vlasti, já v bouře zápas děsný jsem splítal hovor přátel svých a druhů, já vmyslil se zas v zeleň niv a luhů, v šum borovic a první úsměv vesny. Však jednou večer v tmu se mlha slila, a na obzoru ani plachta bílá, vše tichem vřelo jen a beznaději. Co zbývalo mi? V snů těkavém reji sám nevím, kde a proč jsem koupil kvítí, a podle zvyku zamyšlen a němý 124 jsem s kyticí svou bloudil ulicemi, zabloudiv z moře v lidstva vlnobití. Vše tratilo se do tmy před mým zrakem. A nevím sám, jak dlouho tak jsem bloudil, vždy hloub v síť ulic zaměřiv svou poutí, a měsíc juž se po chodníku loudil a město tichlo, kdesi ve zákoutí jen lampa kmitla jako hvězda mrakem. Jak stále šel jsem ulic sítí klamnou, tu spatřil jsem, že dítě kráčí za mnou, i stanu teď a ono rovněž stane, i zrychlím krok a ono rovněž běží a upírá své oči polekané na kytici jak líčko její svěží. Pak oči pozvedne, tak byly tmavy jak maliny, jež nádech jitra zrosil, vlas bohatý jí splýval kolem hlavy, rty mlčely, však úsměv její prosil a oči těkaly hned po kytici a rty se chvěly, slza bleskla v líci a zas ty oči prosily tak jemně, že bez hovoru na mně květy všecky v ráz vylákal ten smavý pohled dětský. Jak laňka prchla, oko plné díků a plné štěstí pozvednuvši ke mně. Já hleděl za ní, jakby ani země se netknula, tak ubíhala plaše, jak luny hravý paprsk po chodníku, a cizí hlas v mém srdci ptal se temně: Ó bože, bože, kde to štěstí naše? . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 125 V tom vůně květin tvých mne probudila a náhle šťastný jsem jak dívka ona, mou kytku zas mi láska navrátila. Zas věřím v život, co mi jeho vlny, když pluje po nich lásky kytka vonná, jež smíří všecko v souzvuk čaruplný? Ó trpícímu vše jest dobrodiní, květ jabloně, když horkou skráň mu stíní, i ptáče tažné, když se jaro blíží, jež s písní sletne k jeho okna mříži, i květina, jež v taji vůni dýchá, i upomínky hudba snivá, tichá, i hvězda, z mraku jež se dívá plaše. Ó bože, bože, kde to štěstí naše? 126