VODNÍ KVĚTY.

Jaroslav Vrchlický

VODNÍ KVĚTY.
Jsou květy zvyklé na vlhké jen stíny, na stálou svěžesť křišťálových toků; pláč slují rosí kořen kapradiny, a blatucha má slzu v zlatém oku. Niv slzami jen asfodelse živí a pomněnka i balšám s mrtvou vůní, i rákos, jenž se stále třese snivý, bez vláhy rychle svadnou na výsluní. Když utržené do kytice domů je neseš v ruce žárem dlouhých polí, jim stýská se po tmavých stínech stromů po rose věčné; je to slunce bolí. Tak ondy spěje travou nesšlapanou ve změti keřů, rákosu a sítí, kde z vousu mechu věčné slzy kanou, krok půdu stále povolovat cítí: Na srdce vzpomínal jsem, v trudů změti jež prahnou po rose jen život celý, toť vodní květy jsou, jež ze vsi děti na mezi v slunce žáru zapomněly. 24