LACRIMAE RERUM.

Jaroslav Vrchlický

LACRIMAE RERUM.
Zem rovna rakvi pluje v mračen strži, tu a tam hvězda jak hřeb zlatý drží tmy příkrov nad ní. V srdci plno tísně, vzduch vlhký, jakby plný dusné plísně. Šer. Ticho. List v svém pádu nezašumí. V té chvíli srdce vzpomínat si umí a hořkost všecka, jež ho otrávila, v něm překypí a starých bolů síla, klam, ústrk, zhrdání a záští zloba, škleb závisti, dne vedro, noci mdloba – vše padá na ně jako krupobití, až hvězd mdlý lesk se v jeho slzách třpytí. 32