SNÍTKA HLOHU.

SNÍTKA HLOHU.
Svit slunce plným proudem v dílnu padal, hrál po skizzách, jež na zdech rozvěšeny, po řezbě rámů úlisně se skrádal a v pruhy nachu koupal tmavé stěny. V tvář Pierrota hodil chumáč smíchu, pak stlumen temným tónem gobelinu jak zlatá, dlouhá nit se mihnul v stínu a jako motýl na květ sedá v tichu, Sese ztajil v sfingovité tvoje tahy, ó Jocondo, ty velký dive štětce! pak zbožně hladil bacchantky bok nahý a ironicky zhublé tělo světce; Ažaž na žlutavém tónu starých rytin, jež byly nade dveřmi, vystřízlivěl a zhas’, kde velký marabout sám civěl na jedné noze v šeru vlhkých sítin. V té směsi nábytku a starých zbraní před podstavcem antická vása stála, rej Maenad s Priapem byl vyryt na ní, v ní hlohu zkvětlá větvička se smála. 13 A v umění, jež dýchalo tu všady, ten přírody tón vpad’ jak jásot plesný, jak nevinný a prostý pozdrav Vesny, jímž v ňadrech vesmíru vře život mladý. V té práci duchů, v rej snů triumfalný, ve dumy ticho a v myšlénky tíseň ten kvítek hlohu, jejž lom zrodil skalný, nad nímž se chvěla skřivánkova píseň, Plnpln rosy, vůně hlásal usmívavý, jak dívčí půvab, hovor dětský, svěží: Na ňadrech přírody že všecko leží, ta umění že zdroj a cíl je pravý. 14