KRAJINA.

Jaroslav Vrchlický

KRAJINA.
Nad mraků černou zdí červánků záře stála, do řeky hodila sloup jisker plamenný, jak zotvíral by kdos vše světla prameny, zem v jasu tonula a ve světle se smála. A vítr veselý z tmy houští a z tmy slují vstal náhle vyplašen, vjel v stromů koruny a lyrou byla zem a vše, co roste, bují, plá, květe, vlní se, změněno na struny. A světla prameny do dlouhých padly stínů a hudby akkordy do tísně vodních řas, strom každý požár měl v svém tmavočerném klínu a tonů lijavec do vzduchu kolem třás’, a louže na cestách jak zrcadla se leskly a plály purpurem jak číše zvrácené, a třtiny skláněly své klasy zlacené a deštné krůpěje kol drahokamy bleskly. A břízy, javory a duby plny suků a modřín ztepilý, kleč chromá v moři zvuků se chvěly s jásotem, a byl to jek a hvizd a divé praskání a smích a ples a svist; v té tonů orgii, jež rovnala se bouři, v tom křiku po světle zněl triumf vítězný, že cítil jsem, jak zem v zlatého prachu kouři za sluncem letěla ve prostor bezmezný! 31