KRAJINA.
Nad mraků černou zdí červánků záře stála,
do řeky hodila sloup jisker plamenný,
jak zotvíral by kdos vše světla prameny,
zem v jasu tonula a ve světle se smála.
A vítr veselý z tmy houští a z tmy slují
vstal náhle vyplašen, vjel v stromů koruny
a lyrou byla zem a vše, co roste, bují,
plá, květe, vlní se, změněno na struny.
A světla prameny do dlouhých padly stínů
a hudby akkordy do tísně vodních řas,
strom každý požár měl v svém tmavočerném klínu
a tonů lijavec do vzduchu kolem třás’,
a louže na cestách jak zrcadla se leskly
a plály purpurem jak číše zvrácené,
a třtiny skláněly své klasy zlacené
a deštné krůpěje kol drahokamy bleskly.
A břízy, javory a duby plny suků
a modřín ztepilý, kleč chromá v moři zvuků
se chvěly s jásotem, a byl to jek a hvizd
a divé praskání a smích a ples a svist;
v té tonů orgii, jež rovnala se bouři,
v tom křiku po světle zněl triumf vítězný,
že cítil jsem, jak zem v zlatého prachu kouři
za sluncem letěla ve prostor bezmezný!
31