CESTOU.

Jaroslav Vrchlický

CESTOU.
My, kteří bojujeme v noci, ve dne, ve slunce žáru i v tmě neprůhledné za myšlénku, za světlo, dobro, lásku, jenž dáváme svůj klid i štěstí v sázku, ať šosák tupý, zvyklý prachu, civí v žár pochodně, již krev, náš mozek živí, my neustanem! Legie nás velká jest jako v poušti písek. Učitelka jest krása nám, jdem k předu, k předu, k předu! Co na tom, že v nás pere slunce, v středu že much a střečků, sov a netopýrů si stezku klestíme, že nikdy k míru a nikdy nedospějem ku oddechu, že v stálém boji, shonu, vřavě, spěchu vždy jinou zbraň ve unavené dlani, čekáme, zoře, tvoje na svítání?! Kdy spočinem? Kdy potkáme se s cílem? Tak chodci ve silnice prachu bílém se často ukáže park velký, starý, kde šedé buky tlumí slunce žáry, kde za vysokou zdí a obemšenou 53 se vločky světla stínů změtí ženou, kde zeleň, vůně, chlad a rosy tříseň, kde dívčí zvoní smích a ptačí píseň, vše láká v sen a v mechu spočinouti. – Ne, poutník dále musí prašnou poutí. 54