CESTOU.
My, kteří bojujeme v noci, ve dne,
ve slunce žáru i v tmě neprůhledné
za myšlénku, za světlo, dobro, lásku,
jenž dáváme svůj klid i štěstí v sázku,
ať šosák tupý, zvyklý prachu, civí
v žár pochodně, již krev, náš mozek živí,
my neustanem! Legie nás velká
jest jako v poušti písek. Učitelka
jest krása nám, jdem k předu, k předu, k předu!
Co na tom, že v nás pere slunce, v středu
že much a střečků, sov a netopýrů
si stezku klestíme, že nikdy k míru
a nikdy nedospějem ku oddechu,
že v stálém boji, shonu, vřavě, spěchu
vždy jinou zbraň ve unavené dlani,
čekáme, zoře, tvoje na svítání?!
Kdy spočinem? Kdy potkáme se s cílem?
Tak chodci ve silnice prachu bílém
se často ukáže park velký, starý,
kde šedé buky tlumí slunce žáry,
kde za vysokou zdí a obemšenou
53
se vločky světla stínů změtí ženou,
kde zeleň, vůně, chlad a rosy tříseň,
kde dívčí zvoní smích a ptačí píseň,
vše láká v sen a v mechu spočinouti.
– Ne, poutník dále musí prašnou poutí.
54