TOM. CANNIZZAROVI, když mi poslal fotografii výbuchu Aetny.

TOM. CANNIZZAROVI, když mi poslal fotografii výbuchu Aetny.
Od paty hory, v které opět budí se starý Enceladus z těžkých dum a jejíž povrch obří zvedá hrudí a horký dech svůj chrlí k nebesům; Aa oddychuje hřměním a své lání vysýlá v lávy žhavé ručejích, že ztichlo cikad zvučné cvrlikání i Theokrita hrdliček zmlk’ smích; Tvůjtvůj pozdrav, slavíku můj, letí ke mně! Drah vyvolencům světu v myrtách skryt, svět necháš bláznit, piješ z ňader země vzruch síly nové, nadšení a klid! Jak druhdy caesar v středu svojich sadů ty žiješ sobě jen a umění, jen krásy zář a přírody jen vnadu svým veršem stíháš v stálém rozchvění. Jak alkyon na hřbetu mořské vlny ty v lávě hnízdo svojich písní máš, žár pije tam z ní zpěv tvůj kouzlaplný jsa idealů lidských bdělá stráž. 48 A staré Evropy tam na pobřeží, kde Scylly s Charybdou zní věčný svár, tvůj maják pouť myslících duchů střeží, jak Aetna sije tmavým nebem žár; Žáržár myšlénky, žár dobra a žár krásy, žár svobody, již nechce znáti svět, vzruch každý, jenž se ku výšinám hlásí, to víno starců, milujících med. A vlídný tvůjtvůj, leč dálnosáhlý plamen, v němž divoká hřmí síla sopečná, má rovněž sílu Encelada ramen, že pod ním půda chví se netečná. A hoří požárem! Ó plaň tak stále v své pěsti nesa krásy pochodeň! Čím vichr majáku, čím vlna skále? Jen vytrvej, však přijde naše žeň! Kdy pochodeň, již děd podává vnuku, jak slunce bude nad vesmírem plát, snad poslední ty podáváš jí ruku, ó blaho, čas ten v písni předzvídat! 49