POD KAŠTANY.

POD KAŠTANY.
Od brány městské jejich alej tmavá se polokruhem táhne do polí, svit slunce zlatou třísní obetkává jich košaté a družné vrcholy. Jich kmeny staré jsou a rozbrázděné, leč míza živá proudí ve hrudi, jak vějíře se listí jejich klene do vzduchu, jaro když se probudí. Na větvích bezlistých ve azur svítí jich květů silné, mastné pupeny a brzy v bledých listech se to nítí, tu rudé a tam bílé plameny. Pod nimi život bují mnohotvárný, vždy jiný večer, jiný za jitra, ať slunce sálá s oblohy v den parný, ať hvězdy snílkům hledí do nitra. 108 Mlíkařčin vozík nejdřív jimi jede, jak vyplazuje jazyk černý pes! kramáři pozděj’ v jitra páře šedé a hokyň, prodavaček pestrá směs. Ryk bubnů zazní pak a polnic břesky, šik vojínů se žene k cvičení, na bodákách jim hrají slunce lesky, tlum vrabců směje se jim v lupení. A školák mnohý, jenž uprchl nudě a vedru třídy, vesel za nimi; kmen stromu zatím slunce barví rudě a hraje v snětích svity zlatými. Je deset hodin – alej prázdna chvíli, jen vrabců pokřik vzduchem proletí, na keřích u silnice prach je bílý, zde svěžest s chladem v ticha objetí. Dva pensisté tam zvolna šedovlasí se blíží denně v stejné hodince, na lavičku si sednou, staré časy pak probírají v svojí vzpomínce. Kněz vážně přejde, čte v svém breviáři, jak chodbou chrámu kráčí v úpalu, květ po květu a stín se zlatou září do knihy padají mu pomalu. 109 Pak ticho polední je. Vrabci pouze na zlatém písku mají siestu, tu popelí se polem v suché strouze, tam pro drobty si skáčí na cestu. Po čtvrté náhle řada ekypáží kol zahlučí a jiný začne ruch, dav procházečů do sebe teď vráží, smích, hovor, vozků pokřik plní vzduch. Tu žebrák nastavuje klobouk starý, tam kolovrátek skřípá zoufale, nad městem šedé vystupují páry a slunce spat jde v mlhy úvale. V té chvíli šera pouze milující se míhají tou stmělou alejí; ó co tu přísah, šeptů při měsíci, co polibků a snů a nadějí! Pak ještě pozděj chodec osamělý, snad bludný snílek, básník, samotář – a prázdno juž – klín jejich zeje stmělý, jen krovy hvězdná probleskuje zář. Tak chodí to, ať jaro usmívá se, ať léto žhne, ať jeseň truchlí v mhách, tep žití městského zde v každém čase, svou ozvěnu má ve všech hodinách. 110 Ó stromy, zpěvní svědci této vřavy, kus žití s vámi jednou klesne v zmar, co přeletí zim kolem vaší hlavy, co zulíbá vás usmívavých jar! To všecko, všední hovor, shon a tíseň, vzdech bídy, polibků zvuk, dívčí smích, vám spěje listím jako známá píseň a utkvělo vám pro vždy v haluzích! 111