Od brány městské jejich alej tmavá
se polokruhem táhne do polí,
svit slunce zlatou třísní obetkává
jich košaté a družné vrcholy.
Jich kmeny staré jsou a rozbrázděné,
leč míza živá proudí ve hrudi,
jak vějíře se listí jejich klene
do vzduchu, jaro když se probudí.
Na větvích bezlistých ve azur svítí
jich květů silné, mastné pupeny
a brzy v bledých listech se to nítí,
tu rudé a tam bílé plameny.
Pod nimi život bují mnohotvárný,
vždy jiný večer, jiný za jitra,
ať slunce sálá s oblohy v den parný,
ať hvězdy snílkům hledí do nitra.
Mlíkařčin vozík nejdřív jimi jede,
jak vyplazuje jazyk černý pes!
kramáři pozděj’ v jitra páře šedé
a hokyň, prodavaček pestrá směs.
Ryk bubnů zazní pak a polnic břesky,
šik vojínů se žene k cvičení,
na bodákách jim hrají slunce lesky,
tlum vrabců směje se jim v lupení.
A školák mnohý, jenž uprchl nudě
a vedru třídy, vesel za nimi;
kmen stromu zatím slunce barví rudě
a hraje v snětích svity zlatými.
Je deset hodin – alej prázdna chvíli,
jen vrabců pokřik vzduchem proletí,
na keřích u silnice prach je bílý,
zde svěžest s chladem v ticha objetí.
Dva pensisté tam zvolna šedovlasí
se blíží denně v stejné hodince,
na lavičku si sednou, staré časy
pak probírají v svojí vzpomínce.
Kněz vážně přejde, čte v svém breviáři,
jak chodbou chrámu kráčí v úpalu,
květ po květu a stín se zlatou září
do knihy padají mu pomalu.
Pak ticho polední je. Vrabci pouze
na zlatém písku mají siestu,
tu popelí se polem v suché strouze,
tam pro drobty si skáčí na cestu.
Po čtvrté náhle řada ekypáží
kol zahlučí a jiný začne ruch,
dav procházečů do sebe teď vráží,
smích, hovor, vozků pokřik plní vzduch.
Tu žebrák nastavuje klobouk starý,
tam kolovrátek skřípá zoufale,
nad městem šedé vystupují páry
a slunce spat jde v mlhy úvale.
V té chvíli šera pouze milující
se míhají tou stmělou alejí;
ó co tu přísah, šeptů při měsíci,
co polibků a snů a nadějí!
Pak ještě pozděj chodec osamělý,
snad bludný snílek, básník, samotář –
a prázdno juž – klín jejich zeje stmělý,
jen krovy hvězdná probleskuje zář.
Tak chodí to, ať jaro usmívá se,
ať léto žhne, ať jeseň truchlí v mhách,
tep žití městského zde v každém čase,
svou ozvěnu má ve všech hodinách.
Ó stromy, zpěvní svědci této vřavy,
kus žití s vámi jednou klesne v zmar,
co přeletí zim kolem vaší hlavy,
co zulíbá vás usmívavých jar!
To všecko, všední hovor, shon a tíseň,
vzdech bídy, polibků zvuk, dívčí smích,
vám spěje listím jako známá píseň
a utkvělo vám pro vždy v haluzích!