Dávno slunce zašlo, město v mlze leží,
červánků zář matná prchá s jeho věží.
K bráně poutník mladý volným kráčí krokem,
místa svého mládí kalným hledá okem.
Kolem bledých, přísných tahů obličeje
černá kadeř dlouhá ve prstencích spěje.
U brány fík starý – zde jej políbila;
deset let juž tomu, zda mu věrnou byla?
A vzpomínky jeho, když se v dumy ztrácí,
v mladosti jih letí jako tažní ptáci.
Ve chudobě zrozen poznal žití trudy,
z drobtů svého pána živ byl rabín chudý.
A tu blázen zaplál láskou k jeho dceři,
k purpurové růži na bohatém keři.
Vyhnali jej z domu – bolest zbyla jemu
a pak láska k jeho lidu nešťastnému.
Světem chodil v dumách, zabloudil hnán žalem,
kde v své slávy rumech stojí Jerusalem.
Chodil pouští, lesy, na ruinách sedal,
zbytky minulosti svojich otců hledal.
Zbytky jejich slávy, myšlének i bludů
jako pilná včela snášel do Talmudu.
Nechť myšlénky duši, cesty tělo tuží,
srdce stejně hoří láskou k tmavé růži.
Toť myšlénka zlatá, jež mu z mládí zbyla;
deset let juž tomu – zda mu věrnou byla?
Ptá se, a tu slyší tu zvěst neslýchanou:
dcera Azalova posud není vdanou.
Třikrát vůle otce juž ji zasnoubila,
marný hněv i slzy – ona stálou byla.
Nosí černé šaty, nepromluví slova
a jmenuje sebe Ben Akiby vdova.
Akiba to slyší, šepce slzu v oku:
Zda mi bude věrnou ještě deset roků,
než mé velké dílo bude dokonáno?...
Nedomyslil, zmizel, než svitnulo ráno.
Deset roků prchlo – město v mlze leží,
červánků zář matná prchá s jeho věží.
Aj, tu Ben Akiba kráčí ku domovu
a v snech mládí svého rozhlíží se znovu.
Vlas prokvětlý stříbrem kol skráně se točí
a proroka vážnost hledí z přísných očí.
Mnoho zřel i zkusil, prošel dávné kraje,
viděl Jehovy kouř stoupat ze Sinaje.
Prošel zemi otců v bádání a hoři
od libanských cedrů až k rudému moři.
Viděl Egypt, spával mezi obelisky,
tušil, že jest cíle svojí cesty blízký.
Lidstva duch se snesl jednou k jeho loži,
vstoupil v duši jeho jako anděl boží.
A on poznal lidstva bol a utrpení
a zasvětil jemu žití své i snění.
Poznal, že bůh mluvil nejen s Israelem,
že duch jeho vane v člověčenstvu celém.
Že každý duch lidský v myšlenek svých květu
hořícím jest keřem, v němž bůh mluví k světu.
Nechť myšlenky duši, cesty tělo tuží,
srdce stejně hoří láskou k tmavé růži.
To myšlenka zlatá, jež mu z mládí zbyla –
dvacet let juž tomu, zdaž mu věrnou byla?
Ptá se tu, a slyší v domě žal a sváry,
vydědiv svou dceru zemřel Azal starý.
Ona opuštěna, když ji bída hněte,
stříhá vlasy svoje, prsteny z nich plete.
Pláče ve dne, v noci, nepromluví slova
a nazývá sebe Ben Akiby vdova.
Akiba to slyší, šepce slzu v oku:
Bože, dej mi sílu ještě deset roků!
Mne volá mé dílo tajuplnou mocí! –
Nedomluvil, zmizel ještě před půlnocí.
A zas deset roků – město v mlze leží,
červánků zář matná prchá s jeho věží.
Ve všech oknech lampy hoří živým zlatem,
žalmy znějí městem – večer před sabatem.
Aj, tu poutník starý! ku otčiny prahu
Akiba jde skončit bludnou svoji dráhu.
Jak sníh jeho vlasy, vous jak stříbro bílý,
těžká hlava v snění ku prsoum se chýlí.
Ale v černém oku stejným leskem hárá
k milence a k lidu láska jeho stará.
Teď svět celý prošel – u kolébky lidí
hledal tajný zákon, který světy řídí.
Viděl starý Babel, na Gangu byl hostem,
v zjevech noci trávil modlitbou i postem.
A tu náhle poznal, že bůh žije v světech,
jako teplo v slunci, jako vůně v květech.
A příroda celá že dlí v ruce boží
jako růže, již si děcko na dlaň vloží.
Ku věčnosti člověk, vlna spěje k moři,
ale nad oběma slunce lásky hoří.
Teď se opět vrátil – skráň mu starost hnětla,
ale zlatým křídlem sláva před ním letla.
Od vzdálených hranic až k rodnému městu
na vítězný pochod změnila mu cestu.
Teď jak ve průvodu ulicemi kráčí,
a jen spatřiti jej, zástupy se tlačí.
Došli k synagoze. – Hle, tu žena sedí,
v modlitbě se třesou rtové její bledí.
Zrak se kalí slzou, šedivé má vlasy,
na čele i v tazích zbytky dávné krásy.
Ben Akiba stane – sotva oku věří...
a juž letí v náruč Azalově dceři.
Líbá tvář i ruce, šedý vlas jí hladí
jako v dobách lásky, jako v dobách mládí.
„Bůh buď požehnaný, moje holubice,
co jsem tebe našel, nevzdálím se více!
Vlasy zšedivěly, avšak v jeseň chudou
nám pod sněhem teprv růže kvésti budou.
Já jsem hledal boha – prošel šíré země,
hvězdným nebem, bouří, mořem mluvil ke mně.
Často v duchu lidském jeho tvář se stkvěla –
v tvé věrnosti ale zjevil se mi zcela.“