POHÁDKA.

Jaroslav Vrchlický

POHÁDKA.
Pohádko, ty vílo lesní, jež za nocí dlouhých, zimních u vesnických bloudíš chatek s květy v klíně, slzou v oku, která v okénka se díváš obložená mechem svěžím a svým dechem, jak se díváš, stříbrné tkáš hvězdy na sklo, která v šumot kolovrátků mísíš vzdech svůj a své smíchy, pohádko, ty vílo lesní, prosím tě, buď u mne hostem, zima jest a večer dlouhý. Pohádko! V tvůj rudý oheň pod popelem doutnající na chudiny krbu sporém, ozářeném světlem louče, dovol, bych směl zadívat se, zadívat se dlouho, dlouho, až by leskem přešel zrak můj, až by srdce povychladlé ohřálo se na tvém žáru, až by jiskry obraznosti trysknuly tmou žití zase, jak lítají jiskry tvoje, 83 když lká venku Meluzina a bludička tančí temnem nad sněhem jak vlčí oči. Jako děti, v strachu plachém tulící se ve klín báby, naslouchat chci tvojim zvěstem, naslouchat chci tvojim divům. S tvými reky chci jít v zápas, vzdychat s tvými princeznami, podnikati dobrodružství, bít se s draky, se saněmi, ba jsem hotov dát se zaklít kouzlem tvojí poesie, třeba někam za hor sedm v zámek, který bran má devět, jen bych unik’ této prázdné, této pusté skutečnosti, jež i tebe, sladké dítě, vyplašila v pusté lesy, odkud v dlouhých nocích zimních kradeš se jak na výzvědy kolem dvorců, kolem chatek, po soucitných badáš srdcích, po věřících badáš duších. Pohádko, ty vílo lesní, s hnědým, dobrým okem laně, prosím tě, buď u mne doma, skoč juž z klínu noci zimní, oviň svoje bílé rámě kol mé šíje a v mé oko 84 svým se ponoř okem tichým, v němž se kmitá hvězdná záře z oka tvojí staré matky, dobré matky poesie. Zima jest a večer dlouhý, prosím tě, buď u mne hostem, pohádko, ty vílo lesní! 85

Básně v knize Motýli všech barev: