IDYLLA ZE SVATEBNÍ CESTY.

IDYLLA ZE SVATEBNÍ CESTY.
Prach nejmenší na soše z úbělu je skvrnou juž a na křišťálu dech juž zkalí jeho čisté zrcadlo, líp není s láskou v srdci člověka. – Dnes konečně vzplál vytoužený den kdy mohli klesnouti si v náručí a zvát se svými. On byl v květu let vír bouřné mladosti měl za sebou, však čistou duši z něho zachoval a přímost, ona byla dítětem, jež s důvěrou se dívá do světa jak v světlo kalich svlačce rozvitý. A rádi měli se, že celý den byl krátký jim ku sladkým hovorům a celá noc zas krátká ku snění a vzpomínkám a touhám, nadějím. Dnes byli svými. Jak sen vzdálený jim hlavou ještě všecko přelétlo, když poprv ruku v ruce o samotě šli lesem mluvíce o štěstí svém: To jitro, vystrojení nevěsty, pláč rodičů a v chrámě obřady a snídaně, ač skoro v letu jen, ty přípitky, třesk číší, přátel smích a blahopřání, ruky stisknutí, pak jízda na nádraží. 132 Konečně to první vydechnutí v svobodě, ten první doušek vzduchu horského, to štěstí býti sami s blahem svým! A zvolna do vrchu tak stoupali, jak do snů pták jim zpíval v haluzích, u nohou jejich plála jahoda se usmívajíc purpurovým rtem, zdroj tančil přes vývraty, balvany a zpíval jakby vítal je, a vzduch byl plný zlatých vos a much a včel. Však neslyšeli ptáka ani zdroj a celý svět byl velký obraz jim, kam dívali se štěstí okénkem. – Tak došli vrchole a stanuli. „Pár kroků svahem níž,níž,“ on hovořil, a„a najdem čarokrásnou vyhlídku na jezero, jež leží v hlubině.“ A nežli mohla slova odvětit, juž po svahu se spouštěl, kroků pět – a v skutku v hloubce temné, nesmírné jak safir bylo v lesů prstenu, svit zlatý – slunce bylo v západě – jen lehce tmavých vln se dotýkal, jak v hloubce jich by samou touhou mřel. Šla za ním, rychle ruku podal jí a na výstupku skalním stanuli: Hloub pod nimi a nebe nad hlavou. V tom bystré oko jeho nalezlo o kousek níže balvan, který čněl 133 nad vodní pláň – snad lepší k vyhlídce zdál jemu se, či pouze zlý ten duch, jenž doprovází všady člověka, stín světla jest a v číši na dně žluč, se ozval v něm a on jej poslechnul. A v skoku smělém chytnuv stromu sněť, jež pod ním houpala se, vyšvihnul se na balvan. V tom ona vykřikla a oči zakryla. – Pojď, Karle, zpět! Ó bože! – spadneš! – pomni naše štěstí! Já dívati se na to nemohu! Ó bože! Načež zcela klidně on: „Zde vyhlídka je mnohem krásnější, líp přehlédne se celé jezero, pojď, Emo, sem též za mnou, dám ti ruku, jen malý skok! – tu haluz chytni zde!“ – Za celý svět ne, nikdy! Ty pojď zpět, hleď, balvan chví se, – strom je zachycen jen v mělké prsti, povoluje juž a propast pohřbí Tebe! „Dětino,Dětino,“ on praví na to trochu podrážděn, však„však nenutím Tě – sobě na škodu sem zdráháš se.“ – Kdybys mne miloval, zas ona, hned bys navrátil se sem, ba ani bysi v také nebezpečí 134 se nepouštělnepouštěl, a to v den svatební! A slzy v tom jí tryskly do očí jak na macešky samet rosný svit. „Aj slzy! Věru, Emo, stejným právem já mohu říci, kdybys opravdu mne ráda měla, šla bys ke mně sem; co lásce jeden nebezpečný skok, co lásce propast a co lásce smrť?“ – Ó naopak, zas ona vzlykajíc, ty, kdybys ke mně pravou lásku měl, ty nedopustil bysi ani v snách, by tento den tvým zkažen rozmarem v mých slzách zhasnouti měl. „Dětinství,Dětinství,“ on hněvně odpovídá, citlivost„citlivost a ženské nervy, věru moudřejší že, Emo, jsi, já myslil; ale hleď, ty dovolíš, bych k věčné vzpomínce, kdož ví, zda ještě v žití přijdem sem, si tady cigaretu vykouřil a v pohodlí!“ – A v tom juž k její hrůze sed’ na balvan a nohy spustil dolů do propasti, o strůmek opřel se a ruce skříživ dýmu kotouče v dál odfukoval ironickým rtem. A ona klesla v mech a plakala a slzy její tekly do trávy, a kolem bylo ticho hluboké, že mouchy let byl hlukem vzdáleným, 135 keř snětí nehnul, stromů vrcholy ve zlatě tonuly a zdola modrý kouř jeho cigarety táhnul k ní jak výsměch, jak by pravil: Štěstí Tvé jest rovněž dým! A celý život její se zdál jí náhle touto propastí, nad kterou on tam seděl bezcitný, a bolest cítila. V tom ruce dvě ji ovinuly jemně ze zadu a zvedla hlavu. – On tu za ní stál a odhazuje cigaretu v mech děl s úsměvem: „Nu, vždyť jsem celý přec!“ A odolati jemu nemohla: „Ty muži zlý!“ – „Ty dítě!“ pravil on. „Tak polekals mne!“ – Dlouhým polibkem jí zavřel rty a ruku v ruce zas šli lesem. Slunce zhaslo. Byla noc. 136 OBSAH.
Prologem5 Motýli všech barev I Struna lásky9 Dvě sestry11 Snítka hlohu13 Jarní15 Ballada17 Symfonie luny19 Doma!22 Vodní květy24 Pod hvězdami25 Zimní26 Píseň27 Penserosa28 Víš!30 Krajina31 Lacrimae rerum32 Spánek33 Píseň35 Sloky36 Sloky pro hudbu37 Básník38 Večer na Vltavě39 Em Liškovi při jeho odchodu do Říma45 Tom. Cannizzarovi, když mi poslal fotografii výbuchu Aetny48 Zapadajícímu slunci50 Cestou53
[137] Intermezzo: Písně o mé dceři. Ve volné chvíli57 Písně o mé dceři, I – XVI59–76 Před nocí77
Motýli všech barev II. Romance81 Pohádka83 Chios86 Píseň dcery Jeftovy87 Legenda88 Canzóna Sordellova90 Romance o siru Tyruelovi92 Pastel97 Růže Saadiho98 Zlatá ruka99 Legenda o střídmosti101 Tři pěvci103 Zpěv duchů nad mrtvým Donem Juanem106 Pod kaštany108 Najada112 Román113 Starodávná romance114 Revise milostných psaníček116 Zas nový klep117 Český Ahasver118 Faun a básník121 Kytice124 Dostaveníčko v jeseni127 Uzdravená130 Idylla ze svatební cesty132
E: jj + sf; 2004 [138]