PROLOGEM.

Jaroslav Vrchlický

PROLOGEM.
Když v mládí době opilý jsem štěstím byl a illusemi, z mé duše zlatí motýli se nesli světla ručejemi. Smích mládí měli na křídlech a pláli jako slunce v máji, vždyť pili lásky ve zřídlech a nořili se v moře bájí. A léta přešla, mlhaví se snuli podjeseně dnové, tu z večera mně u hlavy si hráli černí motýlové. Na křídlech měli beznaděj jak perly – slzí stopy kalné a jejich zádumčivý rej se tratil v hvězdné říši dálné. [5] A léta přešla – pouze čas šel přes ten úhor mojí duše a šerem bleskl náhle jas a zachvěla se v blaha tuše; Aa usmála se po chvíli, jak země usmívá se v máji, a pouze modří motýli teď z mojí duše odlétají.