SPÁNEK.
Zem opustili bozi. Pouze jeden
v té chvíli, kdy Pan velký umíral,
na víčkách člověka dlel, dobrý spánek.
Ten zůstal a s ním bohů celý eden,
ten stačil, aby z noci po červánek
v pouť strastnou květů člověk nasbíral.
Je krásný, dojemný, je sladký, svatý,
na kmeta tváři konec písně jest,
na dívky líčku sňatek lásky, blaha;
jím děcku otvírá se palác zlatý,
v něm pravda mysliteli kyne naha,
má v ruce mák a v očích plno hvězd.
Je loďkou Charonovou v klidu kraje,
je světla paprsk, po němž k světlu výš
tlum andělů si duše vytahuje,
na struny stkané z dívčích vlasů hraje,
po vlnách zapomnění tiše pluje
a v ruce drží chladnou, zlatou číš.
Je oknem, jímž v svět nestvořený dívá
se duch, jejž znavil událostí vír,
a zkad se zjevy budoucnosti noří,
je mystická klec, v níž sen, ptáče, zpívá,
je tmavá noc, v níž zárodek je k zoři,
jíž v klíně leží příštích květů pýr.
33
Je kraj pln hlubokých a svěžích stínů,
kde zlato čilimníků a myrt sníh
jen prší v hustou trávu nesšlapanou,
a jeho doušek podobá se vínu,
a kapky medu s jeho prstů kanou,
v něm stromu šum a hrdliček zní smích.
Je největší to dobrodinec světa,
zvlášť zatemní-li okna zjevů tak,
že duši kolem pohltí tma hustá,
kdy v jeho stínu anděl smrti slétá,
a jakby dívka líbala ti ústa,
ven duši láká jak volavý pták.
34