Tak opět klesáš po své denní pouti,
skráň svoji noříš v azur, nach a rubin,
bys mohl zítra se zas pozvednouti
ve nové kráse, svěží, z bezdna hlubin;
ať ohněm pláš, ať mlhy tebe halí,
v svém vzchodu, pádu velký jsi, ó králi!
Já k tobě vztahoval své ruce z rána,
když narcisům jsi zlaté srdce líbal,
když v trávě, která rosou obetkána,
jsi zlatým šípem těžké klasy shýbal;
hor lehkou nohou tknuv se spěchal k vlně
a vesmír v hudbu zladil čaruplně.
Kam šel jsi, byl jsi dobrodiním všady,
vždy tekla hojnost z tvojí zlaté dlaně,
tvým žehem větší dychly hvozdem chlady
a ku obzoru lnoucí dlouhé pláně
se smály, jak jsi přes ně táh’ své vlasy,
neb cítily, jak pod nimi vrou hlasy.
Tys štětcem namaloval přeumělým
motýla křídlo, v němž duhová oka
se splítají, by pozadím víc ztmělým
pradávných hvozdů kmitlo ze hluboka,
jak tříseň pestrých květů okřídlena,
jak píseň v bytost živou proměněna.
Zamykals v hroznů jantar žár svůj blahý,
na slívu dýchals, by skrz mlhy nádech
ret lákala a kokosu mok vlahý
byl tebou slazen v ohně vodopádech;
ty jabka malovals, svou sypal krásu
na hlavy melounů i ananasů.
Na ptáků křídlech zkusil’s barvy svoje,
od moře purpuru až v zeleň hvozdů,
a sladký žár svůj stavils v perlí roje,
jež tekou z hrdla slavíků a drozdů;
tys zažeh’ vlídnou, lidskou zřítelnici,
by k tobě zřela tichá, žehnající.
Až ke dnu moře zapouštěl jsi šípy
a barvil skály, korálové tesy
a škeble rýhovals, co nachem kypí;
jak bůh procházels sítin a řas lesy
a dýchals blaho, tak že pochováni
i v písku moře cítili tvé plání.
Teď tigr v krvi divý žár tvůj cítí
i ještěr, jenž své mladé tebou líhne;
pel žlutý pro včelu ty sypals v kvítí
a šídlo, jež se nad bystřinou mihne,
na krunýři svém nese v čarném kmitu
jas tvojich safirů a chrysolitů.
Ty nejvýš spravedlivý! Dobrodiním
ty svrchovaný, budiž žehnán všemi,
kéž tobě roveň jak ty v žití činím,
kéž s otevřenou dlaní k záští němý
vždy s jasným okem projdu život snivý,
jak ty jsi k mračnům k lidem trpělivý!
Ku tvému světlu v plesu nozdry zvedá
oř divý na stepi, jež ku obzoru
jak moře rozvlněná konce hledá,
tlum volavek a čápů v hlučném sboru
tě vítá na své pouti k pyramidám.
Přej, ať s jich plesem tichý zpěv svůj střídám!
Vím, nejsem lepší, nejsem o vlas více,
syn vteřiny! – Ty budeš dál, ó králi,
své otvírati světu zřítelnice,
ať člověk na něm velký nebo malý,
a když i zmizí jak smeť, zrnko písku,
ty jak dnes v stejném plát vždy budeš trysku.
Plát budeš na hrob země, jež nám hrobem,
plát budeš v trosky, z nichž svět vstane nový,
kde všickni bratry a kde nikdo robem,
plát budeš jak štít velký, démantový,
té lásky obraz, jež svět v klínu chová,
v nás žije, tryská z nás vždy svěží, nová.