Jsi mojí, drahá! Ve mně vášeň vzrůstá. –
Smím líbat vlas tvůj, měkkou tvář i ústa
i na rameni šat.
Jen zlatá sponka na tvé šíji bílé
mým retům vřelým brání zarputile
tě celou zulíbat.
Pryč se zlatem, mé ostýchavé dítě,
což chladný kov ten v prsa nemrazí tě
a neplaší ti sen?
To rudé zlato věčně kletba tíží,
za jeho leskem černý hřích se plíží
a bol a slzy jen!
Slyš, drahé děcko, co báj vypravuje:
Kdys cherubín na bílém mráčku pluje
se nad Saharou nes. –
Po žhavém písku trapnou žízní hnaná
se táhla v dálku smutná karavana
a za ní zhouby děs.
Jich cestu značí chladné v písku trupy, –
dav šakalů a děsný krákot supí
krok jejich provází.
Zář naděje vždy víc a více bledne,
zrak marně slídí v poušti nepřehledné
po stínu oásy.
V tom na skalisku v rouchu mladé ženy,
pln božské krásy, sluncem ozářený
se cherub zjeví jim.
Hnut útrpností novou naděj hlásá:
„Ó neklesejte, blízko vaše spása,
je pramen směrem tím!“ –
Ó, jaký ples! – Vše naděj oživuje
a cherub – žena, – v dálku ukazuje
jim dlaní bělostnou. –
Tu Arab jeden zlatý řetěz zočí
na jejím hrdle. – Lačně po něm skočí
a tasí dýku svou.
Hrot blýskající v bílá ňadra stopí
a drsnou pěstí drahou kořisť chopí
a klidně spěje dál. – –
Hle, oasa už v daleku se jeví. –
Na zprahlých rtech jim zazvučely zpěvy
a nový život vzplál.
O závod vše se řítí v honbě divé. –
Lze rozeznat už palmy jednotlivé
i studně vroubení.
Už na blízku je vykoupení čeká. – –
V tom tichne vše a pouští do daleka
zní výkřik zděšení.
Ha! pramen vyschlý, palmy ztrouchnivělé! –
Bez dechu stojí, smrť na horkém čele,
kol zoufajících sbor.
Hle, ruda zlatá svítí na dně zřídla. –
Však nad hlavou jim šumí orlů křídla
a vzduchem vane mor! – –
Ó, pryč s tím kovem se tvé šíje bílé,
ať zlíbám tě, mé děcko roztomilé,
než překvapí nás den!
To rudé zlato věčná kletba tíží,
za jeho leskem černý hřích se plíží
a bol a slzy jen!