Až budeš větší, po hrázi
budeme choditi k vodě,
dívat se na nebe bez hrází,
na skály, stromy a lodě;
na bílých svlačců veliký květ,
jenž v husté zachyt’ se sítí,
na různého hmyzu drobný svět,
jenž v tůni běhá a svítí;
na velké, zlaté oblaky,
jak tiše blankytem táhnou,
a veliké, bílé na ptáky,
jenž křídly k vodám se nahnou.
Na dvorce v dáli u lesa,
na zelené, kvetoucí nivy,
na všecko, čím srdce zaplesá
a čemu duše se diví!
Jak teprv, dítě, po boku tvém
to vše budu chápat a cítit,
mně bude dvakrát voněti zem
a dvakrát slunce mi svítit!
Až půjdem domů k večeru,
tvou malou jak stisknu ruku,
v své písni celou tu nádheru
jak srovnám do souzvuku!
A poznám, že zde žehnáním ret
a blahem též třásti se může,
co zatím v řece budou se chvět
červánků ohnivé růže...
Kol jesení juž zvlhla pole,
je pustá, šerá zahrada,
pod okny trčí větve holé;
však listí nežli opadá,
to zlatým tónem, jak se snáší,
jen radost dýchá v jizbu naši
a zvoní: Milada!
I ptáci ztichli. Kde jsou nyní?
Jen mlhy táhnou přes lada,
zas knihu drahých veršů stíní
dlaň v snění – stín vše ovládá.
Všech ptáků ale ševel sladký
zní ze srdce i retů matky
a zpívá: Milada!
K nám přišla jako ptáče malá,
když zmírá vše a uvádá,
by všecky nás tak oklamala,
že zima svět v šer zapřádá,
a zdařila se ta lesť její.
má píseň květů ve závěji
jen dýchá: Milada!
Den trochu šerý, ten čtrnáctý duben.
Však máme píšťalu a máme buben
a balon červený, jenž k stropu lítá
a na zdi pestrý indián nás vítá,
jenž, šňůrkou trhneš-li, hned údy klátí.
Ať mračí se to! My jsme přebohatí.
A uhodí-li ještě v květnu zima,
nám u mámy se dál to sladce dřímá,
a jestli při všem dlouhou chvíli máme,
za vousy tátu hodně zataháme
a s bábou čtveračíme do únavy.
A rostem při tom. Vše nás poutá, baví,
však nejvíc vlastní nohy, jsou nám známy
od včíra teprv, našli jsme je sami
a teď nás baví denně víc a více.
Tak nedivil se Kolumb Americe.
Vlekou se chvíle jak zrnka šedá
ve přesypacích hodinách –
dceruška moje hlavinku zvedá,
i vzplanou v zlato, perleť, nach.
Vlekou se chvíle jak můry šedé
po vrb kotlavých pahýlů –
dceruška má i ze sna svou vede,
a síň je plná motýlů.
Vlekou se chvíle, z oblak se leje,
do sněhu kvílí větrů jek –
dceruška má se zbouzí a směje,
spí v okně zlatý paprslek.
Ve všem tak je nám zázrakem ona
a ve všem štěstí je a ples,
celý svět plá jak růžová clona,
jíž díváme se do nebes.
Pod okny vlaštovek veselý ples.
– Co chtějí, kam spějí, ó táto?
– Zima juž bude, hleď, řídne les,
ty letí na jih, mé zlato!
– A proč tam letí, vždyť mi přec
zůstanem přes zimu tady?
– My vyhřejem si kamna i pec,
nezemřem zimou ni hlady.
– A mají hnízda na jihu teď?
– Ba, že je mají, mé dítě!
U nás jim do nich napadá smeť
a léta babího sítě.
Ale tam slunce svítí jim zas,
a proto letí juž za ním
přes moře, hory v sluneční jas
v ústrety paprskům ranním.
U nás by neměly v zimě co jíst
a skřehly by do rána mrazem,
a spadly brzy jak uvadlý list
s kalnýma očkama na zem.
– A táto, kdo je posýlá v jih,
kdo v cizí vodí je nebe?
– To láska, dítě, vůdcem jest jich,
ta, která dala nám tebe!
„Buď lidem pokoj na zemi
a Bohu v nebesích chvála!“
Svět jásá – ty to nechápeš,
tys ještě tak malá, tak malá!
Ty nechápeš ten shon a chvat,
ten tají cos, ten šuká,
a pak tu radost – tváří v tvář
když ruku tiskne ruka.
Dnes ořech zlatý, s cukrovím
jenž v světla záři kývá,
a úsměv náš ti v jeden sen,
ač vyzlacený, splývá.
A duch můj, svět jejž nezkojil,
u tebe žáčkem je hbitě
a nyní chápe po letech,
jak mohlo svět spasit – dítě!
Co v kamnech praská to vesele,
za okny mech se leskne,
jak v lesní hlubině setmělé
ticho je děsivé, teskné!
Co stromek plápolá v světnici,
kol něhož děti se sběhly,
v sněhu tam veverky, zajíci
v brlohy tulí se skřehlí.
Jak dobře tady nám u kamen,
vichr v nichž divoce zpívá,
stůl plný, se stromku pozlacen
pamlsek mnohý co kývá.
Však čtu již, dítě mé, v očích tvých,
jak se as zajíčkům děje?
Na trávě, na stromech sníh jen a sníh –
kdo asi chudinky hřeje?
Jsou sami v té lesní samotě tam?
Mají svůj stromeček taky?
Věř, dítě, jim dobře tak jako nám,
k obrázku upři sem zraky.
Jak půlnoční ve vísce odzvoní,
anděl tu s oblohy slétá,
perutí svou kam se nakloní,
všecko tam voní a zkvétá.
Klín plný darů má, svíčiček,
útlou si vyhlídne jedli,
navěsí na konce větviček
vše, by to zajíci shlédli.
Ne ovšem hračky a panny snad,
kuchyňské nádobí k tomu,
však dobře ví, co má zajíček rád,
veverka proč běží k stromu.
Tam oříšky dá a sem bukvice,
šišek sem smrkových střapce,
a brzy tu zvířat je směsice,
každičké v sněhové čapce.
Tu chroustání je a mlaskání
a šukání, skoků a běhu!
Na nebi hvězd plá míhání,
jiné zas tancují v sněhu,
tak v lese veverky, zajíci
veselý večer též mají
a jako dětičky v světnici
skotačí, tančí a hrají.
A ve vsi v chvíli té půlnoční
lidé jsou v kostele právě,
písničku zpívají vánoční
k Ježíška poctě a slávě.
Tak vidíš na světě celičkém,
vše musí být šťastno v té chvíli,
kdy Bůh sám v dítěti maličkém
k lidem se v soucitu chýlí.
A nikdo nemá trpěti,
když vánoční stromek plá v žehu,
ni ptáček skřehlý na sněti,
ba ni ten zajíček v sněhu!
Šer v jizbě. Ticho, neděle,
v kamnech to praská vesele,
od lesa sněhu závějí
se bílé mlhy vznášejí.
A roste jich rej mlhavý
a brzy houstnou v postavy,
a v záři krbu nachové
tři v okně stojí králové.
Tam s tichou stojí velebou,
svit bílé hvězdy nad sebou
a mnohý nesa vzácný dar
se hrbí v okně dromedár.
Od krbu, kde snil mnohý sen,
se zvedl básník udiven,
šel vstříc jim, na ně zlekán zřel,
však co má říci, nevěděl.
Dva k druhu druh cos šeptali,
pak třetího se zeptali,
a jako velký, černý stín
se v jizbu natáh’ mouřenín.
A kolébku když v stínu zhled’,
v ráz kučeravou hlavu zpět
k nim vtáhnul a se usmál, kýv’,
že tady je ten boží div.
A básník stále na ně zřel,
chtěl cosi říci – však se chvěl
a dojat blaha záchvatem
utíral židli kabátem.
A co skládali dary své,
on dál je kynem ruky zve
a cosi mluví nadšeně,
však nesouvisle, zmateně.
Tak jako: – Páni, velká čest,
však bojím se, to omyl jest,
že sem jste přišli s poklonou,
má žena není Madonnou.
Leč nežli k rýmu dopad’ rým,
vše mizelo mu v šer a dým,
tři králové dál jeli zas
a jednoho zněl mlhou hlas:
Ó běda, bratří rozmilí,
měl pravdu – my se zmýlili,
ó velká chyba, velký klam,
to není božské dítě tam!
Však mouřenínský onen král,
jenž básníkům, jak vidět, přál
a naschvál jim to všecko splet’,
dal za odpověď jemu hned:
Co na tom – juž se chybilo,
a královské by nebylo,
brát nazpět, co jsme dali již;
pospěšme raděj domů spíš.
Ta chyba není veliká,
vždyť je to dítě básníka,
a na tom světě dalekém
vždy omyl vládne člověkem.
A v posled božský spasitel
když vyrostl, rád děti měl,
ba v nich se rodí světu zas...
Dál mlha stlumila mu hlas.
A dále jeli na východ
a znikli jako zlatý bod,
jak mlhy když se vznášejí
od lesa sněhu závějí.
A básník v síti nových dum
tisk’ ručku svého děcka k rtům,
a to se smálo přesladce
jak ve andělské pohádce.
Vidělas ptáka na stromě,
jak seděl na kraji hnízda;
v deště a větru pohromě
tak vždycky v suchu si hvízdá!
Jak ty se díváš z okýnka,
déšť hustý s nebe když splývá,
on lupen si zdvihne zlehýnka
a do kraje, v dál se dívá.
A prší-li, řekne mláďatům:
„dnes dost juž s hraním je, děti;“
a já tě, andílku, přitisknu k rtům
a ukážu ti k sněti:
Buď hodná jako ta ptáčata,
dnes hezky zůstanem v suchu,
až slunce zaskví se do zlata
a motýl ve vonném vzduchu;
pak vyjdeme první rychle ven
i ptáky předhoníme!
Teď déšť co bubnuje do oken,
pěkně se v postýlce dříme.
Naslouchám v noc, je hluboká
a vonná a teplá a snivá,
sám sobě zdám se přeludem být,
v druž stínů jenž splývá.
Dívám se v dálku, tmou kmitá se
květ stromů jen, cestu jenž vroubí,
nad nimi matné obrysy hor
s večerním nebem se snoubí.
A prší pomalu, je to jak sen,
a rozeznávám jen s těží
déšť kapek a déšť květu, jenž tmou
se v trávě navlhlé sněží.
A celou duší piju ten mír,
jenž rozlit je strání a polem,
ó ticho, jen ticho, štěstí je tu
a hodně blízko jde kolem.
Já počkám si – tam za stromy
u okna jistě teď stojí
a sype samý růžový květ
v sny ženě a dcerušce mojí!
Ty ani nevíš, jak tvá malá ruka
nás vede žitím stále k dobru jen,
jak něhy poupě tebou v růži puká,
jak láskou začíná a hasne den!
Ty ani nevíš, jak tvé oko vlídné
chlad stinný hází v úpal našich cest,
jak smavá jitra, večery jak klidné,
jak dlouhé noci máme plny hvězd!
Hleď, Milo, jaro vrátilo se,
zní všady hovor, smích a ples,
své drobné nožky koupá v rose
a ustrojit se chvátá v les.
Jen počkej chvilku, vyjde záhy
a bude samý šperk a květ,
svůj fialkový pohled vlahý
si skryje zlatých do jehněd.
A brzy na tebe též kývne,
v cest stín nahází jas a třpyt,
že kdo tím teplem neoživne,
kus ledu musí v ňadrech mít.
A půjdem v luh i lesů šero,
tam snad je v píseň zachytím,
a ve úsměvu tvojím, dcero,
že zde je, teprv ucítím.
Sám s tebou v tiši lesní a sám na měkkém mechu,
má dcero, s plachou bázní naslouchám tvému dechu.
Spíš, tichou hudbou snivou tvůj spánek splývá čistý
a zlaté svity hrají v tvých vláskách mezi listy.
Jak rdí se líčko tvoje a tvá jak ústa planou!
Věř, jahoda že sotva svlaží stejnou manou
ret unavený vedrem, jak jeden pohled na tě.
Jak s důvěrou a tiše zde v trávě, v slunce zlatě
spíš, duše mojí luzný a sladký, vonný květe!
Jak motýlům a ptákům jen říci: Odlétněte?!
Jak stlumit vlny zdroje a šumění jak sosen?
Jak, dítě, připravit tě tvůj nejkrásnější o sen
a sebe rovněž? Spi jen, ty moje zlatovlásko,
můj úsměve, mé štěstí, mé dítě, moje lásko!
Milada tančí. Ze sítí
tak potápka se vyřítí,
tak hvězdy trysknou v nebes luh
a keřem tanec zlatých much.
Ví, kdy má skrčiti se níž,
jak kočička, když chytá myš,
a kdy se vztyčit v nový skok,
kdy uvolnit, kdy zrychlit krok.
Kol vážné stromy hlavy uklánějí
a pampelišky ve trávě se smějí.
Dál tančí šotek maličký,
teď vyhoupne se na špičky,
teď víří jak elf z pohádky,
až zvoní jeho podpatky
ve křiku, smíchu, tlesku ruk
jak ve pavučin přízi Puk,
a perly zoubků cení v smích,
jak větřík by se kvítím zdvih’.
Kol vážné stromy hlavy uklánějí
a pampelišky ve trávě se smějí.
Ó tanec, to je čaroděj!
na jeho kyn vše jeden rej,
i po kameni tančí zdroj,
po suchém listí vrabců roj
a motýl s včelou vesele
se honí kolem jetele,
a zem a v prostor mlhavý
dál hvězdné tančí soustavy!
Kol vážné stromy hlavy uklánějí
a pampelišky ve trávě se smějí.
A věru nemá umdlení
ten let a skok a víření.
tak myšlénky též víří v skráň.
Ó dítě, tančit neustaň,
spěj světem jako květů pýr,
tě nikdy neznav jeho vír,
a v jeho shon tvůj dětský hlas
zní: Stále v kolo, znova zas!
Kol vážné stromy hlavy uklánějí
a pampelišky ve trávě se smějí.
Schopenhauer s Hartmannem
leží na mém stole;
v modru zlatem protkaném
oknem svítí pole.
Tlum včel spěje k jeteli,
skřivan k modrým výším,
ze zahrady veselý
pokřik dětí slyším.
V nich též dcery mojí hlas
jako stříbro zvoní,
zamyslím se a skráň zas
nad knihy se kloní.
Kdo tak viděl samý žal,
lež a bídu všecku,
ten se nikdy nedíval
v oči svému děcku!
Nová píseň v hrudi mojí rozvlnit se chvátá,
z fialkových očí tvojich kmitá celá zlatá,
čeká na ni moje duše blahem vrchovatá!
Měkká je ta píseň, hebká, dítě, jak tvé vlásky,
bude v život švitořit nám jako ptačí hlásky,
neb v ní bude každá nota velkou písní lásky.
Ó ty písni pro mé dítě, kéž tak můžeš kvésti,
abych tebou v zlaté vlasy dcery své moh’ vplésti
růžemi teď samou radost – někdy myrtou štěstí!