Ten strom, jenž ptáčat písněmi
a květem zanes’ tebe,
když v stínu jeho haluzím
jsi v modré patřil nebe –
Nebe, kde bílí mráčkové
se v květy rozvíjeli,
jež v slunci se jak stříbrné
a zlaté růže skvěly –
A lehký vítr v koberce
ty růže pestře snoval
a po blankytné obloze
roznášel, rozvěšoval –
Ten strom teď vzdechem listí lká,
jež na něm doumírá,
a mrtvé listí bouře zlá
pouť na dalekou sbírá. –
A modré nebe – modré oči –
když v nebe jsem se díval,
že ve vás zřím, že na mne zříte,
jsem, modré oči, mníval.
A modré oči, modré nebe –
teď kdybych ve vás hleděl,
už bych si nebe, modré oči,
teď ve vás nevyhleděl.
Chladný vítr, holé větve;
žluté listí dolů padá.
Vítr listí zase sbírá,
sbírá, na mou cestu skládá.
Seber listí zase z cesty,
s listím svadlým dále lítej
a tam v dáli v kadeře je
v pozdrav, že je podzim, vplítej!
Hoj prvý sníh! – mi vítán buď!
List mrtvý kladeš v rovy
a osiřalým haluzím
květ zase nosíš nový.
Za krásný, vonný jarní šat
teď sněžný květ vám vzkvítá:
hoj nový život – nová smrt
nás všude, všude vítá.
Teď jaro zimy nastalo,
teď všemu umřít volno,
všem jara památkám – ne smrt,
jen umírání bolno.
Jen potok ještě šumí zpěv,
co rok jak jaro učí:
tak v těle poloumrlém
se srdce ještě mučí.
Však přijde mráz – hoj prvý sníh!
buď vítán vřele, vřele –
kéž bych ti mohl otevřít
i nitro svoje celé!
Však ten vítr není lkání,
že co vypučely vesnou,
že co porozkvetly letem,
že ty květy svadlé klesnou.
A co svadlo, ať jen klesne
s větví, které přece žijí –
a ty písně naposledy
na to vzpomněly, co míjí.
A – když nové přijde jaro? –
Jak by přišlo? kdy by síly
mělo slunce na ty ledy,
kraj ten šírý, sněhobílý?
Šedé nebe, štědré nebe
nové sněhu sklady schrání:
uvěř pevně na smrt věčnou,
z které není z mrtvých vstání!
Nás dělí dálný kraj.
Po kraji dalekém
co listí povadlo,
co sněhu napadlo!
Vánoce, svátky rozmilé,
pozdrav vás pánbůh! řekněte,
k štědrému letos večeru
také mi něco nesete?
Ne – ze všech skvostných pokladů
jeden mi dejte v náhradu!
Nad něj krásnějšího není –
zapomnění.
Oheň v krbu vypravuje
podivné mi pohádky,
že co bylo nepřichází
nikdy více nazpátky.
V pološeru sedali jsme,
v pološeru pospolu:
však ty, ohni, také shasneš,
popel zbude z plápolu.
Už ten oheň v krbu hasne
a teď ticho jako v hrobě,
jako v hrobě – ó, jak krásné
by to bylo – jako robě
v kolébce kdy spočívá.
Bílý sníh je přikrývá.
Kolem, v světě ticho!