PŘED NOCÍ.
Juž večer tlumí všecky barvy dne,
v klín zvolna klesá ruka unavená,
duch po neznámém do dálky se pne
a ptá se, jaká je ta žití cena;
a štěstí anděl, který jistě v davu
a v ruchu města mih’ se v denní vřavu,
zda aspoň spatřil mne?
Já nechci, aby křídlem svým se tknul
mé skráně, myšlénka v níž zvolna vzrůstá,
jen v kolébku by děcka nahlédnul,
jen mojí ženy aby zlíbal ústa!
Já blaho budu píti z plných zřídel,
byť mdlý jen odlesk zlatých jeho křídel
se v oknech zamihnul.
A má-li spíše ticho noci rád,
já zhasnu lampu, veršů svojich družku,
a stlumím oheň, kterým chtěl jsem vzplát,
mým drahým jen by hodil na podušku
květ bílých růží, radost s láskou zticha,
až přijde po tmě, jako máj když dýchá,
chci zbožně stranou stát!
77