ROMANCE.
Šer jitra ležel na zemi,
hoch polem kráčel s houslemi
a lesem pak a kolem skal
a hrál si, hrál;
děl vánek, který čechral snět:
Ó hraj mi, hochu, hraj!
Leč od houslí skráň nepozved’,
hrál sobě jen a celý svět
byl čarovná mu báj.
SelŠel dlouhým, svěžím pažitem,
jenž smál se rosným prokmitem
a drahokamů třísní plál –
hoch hrál si, hrál:
a vlna děla jako v let:
O hraj mi, hochu, hraj!
Leč od houslí skráň nepozved’,
hrál sobě jen a celý svět
byl čarovná mu báj.
[81]
A tmavá olše u jezu
a bílý kvítek na bezu
se schýlily, co kol se bral,
a hrál si, hrál,
a dychly spolu list a květ
O hraj nám, hochu, hraj!
Leč od houslí skráň nepozved’,
hrál sobě jen a celý svět
byl čarovná mu báj.
I vzdychla skála, vzdychnul keř
i kapradí i jedlí šeř,
dub starý kývnul, hvozdu král,
jak hrál si, hrál,
drozd z tmavé houště vstříc mu vzlet’:
Ó hraj mi, hochu, hraj!
Leč od houslí skráň nepozved’,
hrál sobě jen a celý svět
byl čarovná mu báj.
Ať trním jdeš či růžemi,
jsi víc než hoch ten s houslemi,
ó pěvče, vržen v světa žal,
bys hrál a hrál?
Čím v píseň tvou je lidský ret,
jenž volá nám jen hraj?
Za idealem duše vznět
jen obracej a celý svět
ti bude luzná báj!
82