To není ještě jaro celé,
spíš jeho tucha,
na vrbě pohnula se ztmělé
snět suchá.
Cos jako hudba vzduchem táhne,
šum ptačích křídel,
jak z plna když se do strun sáhne,
ruch zřídel.
Bříz kadeře se uklánějí,
a hnízda stará
v červáncích rozkoší se chvějí
sny jara!
Toť advent přírody, den svátku,
pryč z duše mraky!
Tvá vesna, srdce, přijde v krátku,
věř, taky!
Ó této chvíle užij slavné,
pij mír a něhu,
ať mdloba padne, křivdy dávné,
rmut sněhu!
Ať radost se jen rozhlaholí,
v tvém celém nitru,
buď skřivan, který jásá v poli
vstříc jitru!