Předtucha jara na horách.
Kde v skalách plno rýh,
tam jen sníh leží,
však dále po krajích
trávka ční svěží.
Azur tak hluboký
bezdným být zdá se,
jím světla přítoky
vlní se v jase.
Ticho! Ni mušky let
nemih’ se kolem,
skřivan se nepozved’
na lánu holém.
Přec ve všem proměna!
země ji cítí,
tuší již zdivena
v ňadrech svých kvítí.
[7]
Holé jí pruty jiv
chudý jsou vínek
i hledí na ten div
jak děcko z plínek.
8
II.
II.
To není ještě jaro celé,
spíš jeho tucha,
na vrbě pohnula se ztmělé
snět suchá.
Cos jako hudba vzduchem táhne,
šum ptačích křídel,
jak z plna když se do strun sáhne,
ruch zřídel.
Bříz kadeře se uklánějí,
a hnízda stará
v červáncích rozkoší se chvějí
sny jara!
Toť advent přírody, den svátku,
pryč z duše mraky!
Tvá vesna, srdce, přijde v krátku,
věř, taky!
Ó této chvíle užij slavné,
pij mír a něhu,
ať mdloba padne, křivdy dávné,
rmut sněhu!
9
Ať radost se jen rozhlaholí,
v tvém celém nitru,
buď skřivan, který jásá v poli
vstříc jitru!
10