Housle.
(Památce Josefa Gabriela.)
Kdys tichou ulicí v odlehlé čtvrti spící
mne denně povinnost vždy v stejný vedla čas;
z malého domku vždy jsem slyšel žalující
a chvějný houslí tón dnes jako včera zas.
Vždy jedním nápěvem se chvěly struny tyto,
půl jako modlitba a půl jak úsměv mdlý,
jak chtěly říci by: Nám života je líto,
jenž – lupen v jeseni – co nejdřív pro vždy stlí.
Když slunce svítilo, tu rozlétla se z kořen
půl okna, ve kterém jsem zhledl obličej,
byl bledý, vyzáblý a dlouhou bídou zmořen;
to jistě hudec byl, jenž hrát měl obyčej.
Když mlha napadla a do ulice trávy
se snesl vlhavý šer jiter podzimních,
tu oknem zavřeným zněl žalněj nápěv lkavý,
jak housle tušily by chladno, led a sníh.
95
Jak housle pohřbily by v sobě všecky vůně:
od staré vedle zdi šeříku sladký dech
i akacií květ, jak perly na koruně,
jenž stromů míhá se a splývá ve hroznech.
A s květy lesk a svit, jenž vůbec vkrást se může
v tu pustou, odlehlou a spící ulici,
kde starou legendou jsou plnokvěté růže
a dětskou báchorkou pějící slavíci:
To všecko v houslích těch se chvělo, vřelo, znělo,
půl jako modlitba a půl jak úsměv mdlý
a tělo houslisty víc při tom hubenělo
a oko plálo víc, jak list, než pro vždy stlí.
Pak jednou na jaře se splnil jeho osud
a hudce vynesli, kam všecko žene čas;
však zázrak podivný! Jdu ulicí a posud
těch houslí kvílivý a chvějný slyším hlas.
Zní pustou ulicí, kde rostla tráva sporá,
z vlhkého průjezdu a z oprýskaných vrat
a chví se podél zdí a navrací se shora,
jak táh’ by od řeky a stinných od zahrad.
Jak tajil v sobě by zas všecky známé vůně,
od staré vedle zdi šeříku sladký dech,
i akacií květ, jak perly na koruně,
jenž stromů míhá se a splývá ve hroznech.
96
Neb tak je veliká ta síla melodie,
že hmotu necitnou a tvrdou proniká,
jak zřídlo Mojžíše se jednou v kámen skryje,
by perlou roztála ve hrdle slavíka.
Ó hudče neznámý, to těchou být ti může,
tvá píseň posud zní tou pustou ulicí,
v ní žárem dýchají ty, jichž jsi neznal, růže,
v ní hvězdy sálají, v ní pějí slavíci.
97