Housle.

Housle. (Památce Josefa Gabriela.)
Kdys tichou ulicí v odlehlé čtvrti spící mne denně povinnost vždy v stejný vedla čas; z malého domku vždy jsem slyšel žalující a chvějný houslí tón dnes jako včera zas. Vždy jedním nápěvem se chvěly struny tyto, půl jako modlitba a půl jak úsměv mdlý, jak chtěly říci by: Nám života je líto, jenž – lupen v jeseni – co nejdřív pro vždy stlí. Když slunce svítilo, tu rozlétla se z kořen půl okna, ve kterém jsem zhledl obličej, byl bledý, vyzáblý a dlouhou bídou zmořen; to jistě hudec byl, jenž hrát měl obyčej. Když mlha napadla a do ulice trávy se snesl vlhavý šer jiter podzimních, tu oknem zavřeným zněl žalněj nápěv lkavý, jak housle tušily by chladno, led a sníh. 95 Jak housle pohřbily by v sobě všecky vůně: od staré vedle zdi šeříku sladký dech i akacií květ, jak perly na koruně, jenž stromů míhá se a splývá ve hroznech. A s květy lesk a svit, jenž vůbec vkrást se může v tu pustou, odlehlou a spící ulici, kde starou legendou jsou plnokvěté růže a dětskou báchorkou pějící slavíci: To všecko v houslích těch se chvělo, vřelo, znělo, půl jako modlitba a půl jak úsměv mdlý a tělo houslisty víc při tom hubenělo a oko plálo víc, jak list, než pro vždy stlí. Pak jednou na jaře se splnil jeho osud a hudce vynesli, kam všecko žene čas; však zázrak podivný! Jdu ulicí a posud těch houslí kvílivý a chvějný slyším hlas. Zní pustou ulicí, kde rostla tráva sporá, z vlhkého průjezdu a z oprýskaných vrat a chví se podél zdí a navrací se shora, jak táh’ by od řeky a stinných od zahrad. Jak tajil v sobě by zas všecky známé vůně, od staré vedle zdi šeříku sladký dech, i akacií květ, jak perly na koruně, jenž stromů míhá se a splývá ve hroznech. 96 Neb tak je veliká ta síla melodie, že hmotu necitnou a tvrdou proniká, jak zřídlo Mojžíše se jednou v kámen skryje, by perlou roztála ve hrdle slavíka. Ó hudče neznámý, to těchou být ti může, tvá píseň posud zní tou pustou ulicí, v ní žárem dýchají ty, jichž jsi neznal, růže, v ní hvězdy sálají, v ní pějí slavíci. 97