Sen noci novoroční.

Sen noci novoroční.
Tajemná noc novoroční... Písni, divý rej svůj počni! Kam as tvůj let zaměří, dvanáctá než udeří? A již hřmíme s větrem v sporu přes lán sněžný, spící horu, nad městy, jež ve mraku rovnají se přízraku. Nad městy, kde v hlučné vřavě v hostincích v té chvíli právě při plzeňském v orgii mroucí rok se zapíjí. Po vlastenské deklamaci, spokojena se svou prací, k bulce slavná beseda s měšťanostou zasedá. Letíme dál v sněhu třpytu; posněženém na pažitu kotlavých vrb tichý sněm příšerně se chýlí v zem. 188 Cos tam šuká a se míhá, stínů rej se v tanci stíhá kolem kotlu, pod nímž svit rudý šlehá na pažit. K nám se vetchá babka plouhá. Kdo jsi, zjeve? – „Lidská touha, stárnu, stárnu rok co rok.“ Co tu vaříš? – „Divný mok, Podivnýpodivný mok bájné síly, jímž chci lidstvu vlíti v žíly jarost, naděj, mládí květ, odvahu a k světlu vzlet. Každým rokem se tu svíjím, illusemi lidstvo spíjím, ale marna moje hra, mok můj přes rok vyvětrá. A mne kruší trud a péče, o berlách se krok můj vleče, jako svět už stará jsem, s lidstvem se již chýlím v zem. Kořínky vše čarodějné sypou moje ruce chvějné v kotel – darmo, květem jar nevzplá lidský suchopár. 189 Mudrců sny, věštců dumy sypu tam, slyš, jak to šumí, jak to syčí, zpívá tam, ale všecko sen a klam! Co v ten kotel ještě hodit, by z té směsi moh’ se zrodit nový nápoj sílící v dalších bojů vichřici?“ A zas k žáru nachýlená přikládala k ohni žena, v mlze náhle houklo cos a se mihlo nad rákos. A již vzduchem kolem víří dav jak křídla netopýří, sterých šotků zástup v ráz zatočil se kolem nás. „Co mi neseš ve svém plášti?“ – Rodných bratří hněv a záští! „Hoď to v kotel!“ na ten křik modrý plamen z něho střík’. „A co ty máš?“ – Lidskou zlobu, svět co deptá ve porobu, farizejských šmoků vtip... „Rychle v kotel mi to vsyp!“ 190 „Co tvých křídel řasy hostí?“ – Zlý kořínek nesvornosti, pomluvu a klep a lež. „V kotel sem to hodit spěš!“ „Co ty vsypeš v moji lázeň?“ – Noční můru, plachou bázeň, hle, tu udavačství štír! „Do kotlu s tím v běsný vír!“ Již to v kotli kypí, pláče, příšer zástup kolem skáče, aj tam jeden ještě zmok zpozděný sem stáčí krok. A sám v kotel rychle hází plevy ošumělých frází, moravských též kritik cár; divě vzkypí smolný var. Skřítků sbor si v dlaně dýchá, čarodějka míchá, míchá, a jak šlehá ohně zář, mladnout vidím její tvář. Vetchá babka trpasličí v postavu se velkou tyčí, divným leskem plá jí zor a v něm naděj, síla, vzdor. 191 Od východu trysknul v pláni rudý žár jak při svitání, nový než nastoupil rok, dovařen byl bájný mok. Jako cherub vítězící lidská touha s jasnou lící sáhla v kotel, vznesla z vln pohár, ten byl světla pln. Chabost mloka s vášní, zmijí, vše, co ducha kruší, svíjí, předsudky, zlo, lež a klam zkrušil, ztavil ohně plam. V nápoj silný, v nápoj zdravý, jímž se jasní hruď i hlavy, jímž se ruka k činu chví: v lásku v číši bratrství! A já chyt’ ji – doušek dlouhý: Na zdar naděje i touhy, plaňtež věčně jako dnes! – Dvanáctá v tom bila kdes. 192