Slzy Vyšehradu.
I.
I.
Truchlí skála Vyšehradu
i ta její troska šedá,
hledí dolů ve vln vádu,
starou slávu v hloubi hledá,
starou slávu české země,
velkost, sílu, nadšení –
V smutnou odvet pouze temně
bouří vody šumění.
Svědek starých, slavných časů
zírá truchle v naši dobu,
zdeptanou v prach vidí krásu,
vidí,vidí ponížení, mdlobu,
vidí, kterak řetěz svírá
matce Praze hruď i bok,
bez moci lev chabý zmírá
nečekaje na útok.
Když to vidí skála stará,
v tvrdé ji to hrudi bolí,
ať již vonné květy jara,
ať sníh leží po vůkolí,
193
zachvěje se zádumčivá
ve své hloubi věčité
a proud těžkých slzí splývá
po tváři jí vrásčité.
Vyšehradu slzy svaté
na kamenné jeho líci
z jara jsou to květy zlaté,
v zimě jíní; při měsíci
v záři hvězd se smutně lesknou. –
Poutníče, jenž kráčíš kol,
pochop aspoň myslí tesknou
mrtvé skály němý bol!
194
II.
II.
Kdy, Bože, boj ten bude vybojován?
Zas nový nůž nám na hrdlo se brousí;
v hře hazardní je sázkou vždycky Slovan,
a ten, kdo vyhraje, ho klidně rdousí.
A vlastní děti trpce pochybují.
Jich otci zázrak stvořili – proč děti
jak třísky, člunky papírové plují
po proudu, o své já se musí chvěti?
Což věčně Evropě jsme trnem v oku?
Proč zrovna nás zlý osud klínem vrazil
do hrdopyšné Germanie boku,
by naším posláním pych její zmrazil?
Jest Prozřetelnost s účelností jistou,
že praděd musil přes tři kráčet řeky?
Že na hranici Hus mřel s duší čistou,
jak bílá labuť hřmící v příští věky?
Že spát jsme musili a vstáti opět
a světu ukázati svoji sílu?
Či máme teprv epopej svou dopět? –
Proč chabá ruka nezvedá se k dílu?
195
III.
III.
Zjev krásy a mládí a volnosti zjev
kdys nocí nevlídnou, temnou
mně v žilách všecku vzbouřily krev,
rvaly se o život se mnou.
Měl první v ruce opojnou číš
a druhý měl v klínu svém růže
a třetí nes’ dýku krvavou výš
a tento byl hoden snů muže!
Co s mládím? To padne! Co s krásou? Ta plen
jen náhledů, mody a doby;
však volnost, ach volnost je věčná jen,
toť anděl, jenž otvírá hroby!
A strhne-li člověk tu k sobě blíž:
pak její slunce vše zlatí,
květ mládí i krásy opojnou číš
mu teprve vtěleny vrátí!
196
IV.
IV.
V tom těžkém, dlouhém boji odvěkém,
v němž stále zápasit náš musí lid,
jen proto, že chce svým být člověkem,
svou hájit myšlenku i vlastní cit,
v tom boji, vsled jejž Evropa by celá,
jen kdyby chtěla, pochopiti měla,
jen krátký najít asyl, krátký klid!
Žel, sveřepost svou tyčí tuří šíj
a neuznává nejsvětějších práv.
K nám mocný, vnitřní volá hlas: Dál žij!
Máš vlastní svět i život, vlastní mrav!
Jak těžko chápat, těžko rozeznávat
je tomu, kdo zvyk žezlem moci mávat
a haliti se ve přesily háv.
Však vznesme srdce! Nad ten boj a shon
buď prapor pravdy, prapor síly vzpjat.
Ves nesouzvuk pak splyne v jeden tón,
jenž učí lidstvo v boji vytrvat!
Ať soudí čas, ať soudí práce ducha!
Co po tom, celá Evropa že hluchá,
když chce se Slovan o své právo rvát.
197
My všichni v nové doby zaplání
to cítíme, co nelze urvat nám.
My stále nevěříme v klekání,
leč v jitra žalm, jenž čeliti má tmám.
Náš základ pevný sluje lidskost ryzí
a komu pojem svobody je cizí,
ať zmlkne – Čech si zvyk’ vždy býti sám.
198
V.
V.
Svět necháme jít kol a nemyslíme,
to zvláštní již se musí případ stát,
že všednosti jho protrhnem a sníme
a cítíme van od věčnosti vrat;
Soudsoud dějin, logika jich, v žití chvatu
jež dávno zvadly v starých frází škvár,
před námi tyčí se v svém majestátu,
před kterým chví se otrok jako cár.
Žel, že ty velké lekce souvislosti
jdou příliš pozdě skutkům v zápětí,
zní pozdě z pravidla v dny budoucnosti
a stojí tolik marných obětí!
199
VI.
VI.
Než zavru k poslednímu spánku oči,
to aspoň chtěl bych viděti jen z dáli,
že smutku mrak, jenž naše nivy halí,
ustoupí slunci, jež k nám pro vždy vkročí.
Že poslední to zrno na klokoči,
jež mozolnou tu českou ruku pálí,
se sveze, žernov do prachu se svalí,
jenž hněte nás, že Čech se doma zočí.
To aspoň, aby rtové nemusili
se denně chvěti zoufalým tím slovem,
jímž gladiator do areny vcházel;
Bychbych nebyl v posměch vlastních snů a síly,
bych neviděl vlast celou jedním rovem,
kam kosti dědů se smíchem syn házel!
200
VII.
VII.
Jež tryskáš z čela myslitele
i z mozolité dlaně dělníka
se řítíš do světa tak směle,
ty sama nevíš, jak jsi veliká,
myšlenko tvůrčí! Jiskrou vzplaneš,
a brzy mocným ohněm vstaneš,
jenž světem proniká!
Duch otec tvůj a matka Práce.
Duch první tobě povzlet zapůjčil,
máť Práce tebe pěstovala sladce
ve trudu dnů i nocí ze všech sil;
v ní plála neúmorná stálost,
a nesmrtelná vytrvalost
jí padla za podíl!
Ku otci Duchu, k matce Práci,
jež ve svém shonu nikdy nelení,
se přidal, překážky kdo všecky kácí,
to posvátného dech byl Nadšení!
Tou trojicí pak teprv dílo
se vzpjalo, rostlo, vrcholilo –
a čas je nezmění.
201
Když první naše skromné květy
dnes přehlížíme v lásce pospolu,
na nové čekáme již vzněty
v sil neztenčeném novém plápolu.
Druh pochodeň tak dává druhu,
klenouce spolné práce duhu
při číší hlaholu.
Zde žádná práce malá není,
z níž klíčit může nové dobro zas,
zde vytrvání jen se cení,
ať dobré vzejde zrno, jež dá klas.
To vědomí nám stačit musí,
všech pochyb jistě býlí zdusí
nás vedouc ve zápas.
Jen krátká pausa dnešní chvíle
buď zápasníkům statným dopřána!
A zítra začnou v nové síle,
neb daleko jest ještě do rána.
A nám když nedopřáno pěti,
to budou jistě naše děti:
ty zanotí již Hosana!
202
VIII.
VIII.
Jdou jiní národové cestou štěstí,
jdou jiní národové k metě slávy:
proč tká jen osud hloží nám kol hlavy
a bouřemi nás vrhá stále v scestí?
A nejsou jiní než my počtem větší,
leč pevně na dědictví otců sedí,
když zmírá děd, bezpečně a jist hledí
v tmu budoucna, o vnuky nemá péčí.
Nám stejně jako jiným v ducha dílny
se lije darů, nadání a vlohy,
klín Cerery nám skytá zlaté stohy,
hřmí městem jako vsí ruch práce pilný.
Jsou jiní mnohem chudobnější věru
a macešsky se příroda k nim chová,
však jistá jest jich skála granitová
ve oceanu příbojích, v mlh šeru.
Co máme z toho, velkých dějin osy
že vždy se v naší protínaly zemi?
Ze míčem všem jsme, odhozeným všemi,
že smí se o nás otřít každý kdosi?
203
Že rváti se nám jest o kůrku chleba,
jejž tělo ždá a po němž duše křičí,
co platno, v srdcích že nám touha klíčí,
když hlady po tom řvem, co nejvíc třeba? –
Tak ptal jsem se a náhle ze sta věží.
bouř úderů se o půlnoci snesla;
já každým slyšel tisícerá hesla
stran tisícerýchtisícerých, jak mým srdcem běží.
Jak v nových zmatků peřeje a víry
loď doby naší vjíždí, já jsem cítil
a nikde vesla, jež bych pevně chytil,
a nikde hvězdy v příboj kalný, šírý.
Má ústa se jen jednou prosbou chvěla,
co zrak se v zrak Nového roku díval,
jen jednoho se dožít v běd všech příval,
v tom přání moje byla duše celá:
Ať Osudy se valí s vším, jak chtějí,
jich každý útok nésti chci již v klidu,
jen jedno, Bože, dej, bych dále lidu
nemusil přestat zpívat o naději!
Ne, bych jej šálil klamy, illusemi,
však nový plamen odvahy a síly
bych vlívati moh’ v ochablé mu žíly
a nejvíc lásku k rodné jeho zemi.
204
By skepse žluč v můj zpěv se nevplížila,
bych, třeba sdrán, zřel s okem víry prosté
na vše, co velké mezi námi roste,
by závist mojí šíje nesnížila;
Bychbych, maje za své růže bráti trní,
necítil od svých, jak to ostře bodá,
bych v posled z všeho, co mi Osud podá,
brát mohl hrstku živícího zrní;
Aa jako dnes – byť s trpkou dumou v oku –
bych mohl červánků lem aspoň zříti,
že, Vlasti, nad tebou se začlo dníti,
byť v posledním to žití mého roku!
205