U tří bubnů.

U tří bubnů.
Salve, chiesetta del mio canto! Carducci
Hrdý vale topolů rozšumělých, který obzor ze všech stran ovládaje kyneš z dálky s kostelem, hrstkou chatek pohledu chodce; Jakjak se zvedáš z roviny! Čtverostupem jakby šiky vojenské stály v řadách v každém rohu se zbraní napřaženou slídíce v údol: Vidíš dnes jen hamižný rozvoj práce o žních v polích k obzoru lnoucích zevšad, jinak šumí topoly tvoje tiše v rozlehlá lada. Místo šiků k útoku sestavených v snopů patří zástupy zlatohlavé, vozy dlouhé, úrodou vrchovaté, táhnoucí domů. 213 Kterak často znavená tady noha klesla v trávu topolů rozšumělých tichou hudbou, zatím co zlaté svity mroucího slunce Okooko v dálce stíhalo rozvlněné, kterak plály prstencům zlatým rovny, hrály v jiskrách v kolejích úvozových rozjetých silnic! Dnes však teprv poprvé otevříti dal jsem sobě kostelík opravený; zdroje potu stíraje s čela vstoup’ jsem v předsíni jeho. Viděl prostý, vesnický vnitřek chrámu, pouze jedním mátlo se v šeru oko, celá stavba kynula rozpůlena, jako z dvou částí. Toto zvláštní půlení dál šlo chrámem, dvě tu lodě, Madonna po pravici oltář má tu, na levo svatý Jiří ve hlavní lodi. Mluvte zkázky! Otevřtež minulosti starých dědů zapadlá vrata z kořen! Proč to divné kostela rozdělení s oltáři spolu? 214 A hlas dějin ve varhan slyším zvuku, vážně mluví hlaholem dojímavým, co jsem used’ pod kůrem – kdosi zahrál v myšlenky moje. Spadly ticha pečetě dávnověké, písní echa stěnami odražená jakby náhle dostala křídla, zněla z minulých věků. A jak zněla, postavy rozeznával zrak můj, zástupy viděl bratrů, jedné řeči, jednoho byly kroje, různé však víry. V jedné půli kostela společného starověrci klečeli, v druhé nové víry děti, kalicha vyznávači chválící Boha. Různým kultem, pod jednou, pod obojí, zde se sešli v kostele prostém svorně, v nesvornostinesvornosti, v roztržce vzácný příklad míru a shody. Slavně hymny vítězné církve zněly v smutné žalmy potomků exulantských, v jedné pouze modlitbě svorné spolu k svatému Jiří. 215 A já slyšel mohutnou jako řeku od stěn chudých prostého kostelíka dunět slavně tajemnou píseň otců s trojitým Krleš! V této písni národa bytost celá pěla, zněla, chvěla se na modlitbách, ať již kalich třímala neb kříž v mocné mohutné pěsti. Prostý chrámku v topolech rozšumělých „u tří bubnů“ hlídaje české kraje hlásej vnukům, kterak lze svorným býti v základech síly, Kterákterá tvoří podstatu, jádro všeho. Jak se otci snášeli v malém chrámku, svorně pěli pod jednou střechou muži rozdílné víry. V jednom silnísilní, v společné lásce k matce, v jednom pevnipevni, v obraně vlastní půdy. Šumte, šumtešumte, topoly „u tří bubnů“, závěť tu vnukům! 216