Po muzice.

Po muzice.
Se svitem jitra zápasily svíce jen chabě již, na hudců zřítelnice sen jako těžká můra křídla klad’; hle, tomu smyčec náhle z ruky pad’ a onomu jak přimražen tkvěl ret u klarinetu, nespočet’ bys pět, u stolku dřímal slavný sextet celý, jak tanečníci by jej zapomněli. Ba zapomněli – trochu třpytných cetek, pár řádů z kotillonu, pestrých tretek, pár srdcí prostřelených z papíru tu zbylo, stužek pár a krajek zbytky, pak uválené bílé pouzdro z kytky, to všecko bacchantickém po víru, po laškování, žertech s tanečnicí, a pak náš slavný sextet dřímající. A spali dobře tito chudáci, jak dobře vykonané po práci, pár tónů jen – neb kvapík nedohráli, – ve vzduchu plném dýmu utkvělo. 77 Však přihlédni blíž, skřítkové to malí na nos jim lezou, k ústům, na čelo, je šimrají; dle tváře výrazů suď, jaké množství luzných obrazů jim do snů pod leb unavenou kreslí, ba mnohému ráj celý v duši vnesli! Tu tenký skřítek s křídly průhlednými, na nichž se chvějí azurové žilky, duch tónu houslového od kobylky, komářím bzukem zpívá tenké rýmy do ucha hudci, který kývá hlavou; hleď v tvář tu vousatou a usmívavou, co povídá mu as ta píseň sladká? Chudák je doma; v okně stará matka jak obyčejně punčochu zas plete, na kamnech zpívá cosi, klubko dětí si hraje v koutě – žena jizbu mete, on vyspává po těžké noční práci, tím horší, že již zná vše po paměti, však o všem ví a na oko jen ztrácí se v sladký spánek; chce se protáhnout, v tom v zčernalý trám vrazí hlavou, bloud; ne doma v posteli, je v krčmě posud a bruče proklíná všech hudců osud, a usne dál, jen skřítek provází jej smíchem v nové dále obrazy. Ten druhý s vojenskou tam čepicí se ve snu točí v kole s holčicí, to skřítek čtveračivý z klarinetu mu v bok ji přižeh’ v ňader bouřném vznětu, 78 ten ferina je pravý šotek pekla, jím po tanci je každá holka vzteklá, a tato, kterou v snu dal šumaři, té rozkoš, zdraví dýchá ze tváří. Co pořád jiným hrát? Též sobě jednou, a v rej se fábory a sukně zvednou, a skřítek chechtá se v ty frašné reje, a chudák šumař se i ze sna směje. Teď divný pavouk tam se vydral z basy, je nemotorný, nemá ani křídel, je dobrák upřímný a bez osidel; jak chrobák těžkým letem pohrává si kol zemdleného nosu šumařova a podivná mu šeptá v ucho slova, tak jako „Ještě jednu – v stoje poslední! Jen hloub do zlata mého nahlédni, tam jedině se v širém světě pění lék pro vše, pohova a zapomnění, jen statečně si trochu přihni ke dnu! Ať všecko praskne! Nuže ještě jednu!“ Tak z basy šotek pivním basem zpívá a šumař usmívá se, hlavou kývá. A v jiné tváři plný božský klid – ten nechce tančit, snít a nechce pít, ten netrápí se v žádné marné touze, chce na chvilku si odpočinout pouze bez citu, myšlenky a bez trampot, jak brašna na zemi, jak balík not. Tak sedli v kruhkruh, jak přepadlo je spaní. Jak zaklejou, až ostrý paprsk ranní 79 je probudí, až vklouznou v nástroje zas tlupy skřítků bavící je v snách! Pak zas to znova začne, do boje pro chleba kus, pro malé štěstí rodin. Ó zaplaňte jim v azur, lesk a nach, vy slední zbytky lehkokřídlých hodin! 80