Vodník.

Vodník.
„Příšero zelená, příšero siná, proč pak’s mi unesla milého syna? Co s ním chceš v hloubi, jaká v tom vina, příšero zelená, příšero siná! Šel se jen vykoupat, ubohé dítě, proč jsi jej poťouchle zdrhl v své sítě? A byl tak hodný a byl tak milý a já ho ráda mám z duše své síly. Příšero zelená, příšero siná, k tobě jdu, prosím tě, navrať mi syna!“ Z hluboka zní to checht a smích, bubliny perlí se v prsténcích. A chraptivý chrčí z dola hlas jakoby smál se pekelný ďas: „Nechápeš, duše, bloudící v zmatku, vzal jsem ti syna, že chtěl jsem matku. 63 A tak spoř kletbami a tak spoř láním, věděl jsem jistě, že přijdeš za ním! Znám lásku matky pro svého syna, tož přijde ti vhod i ta příšera siná!“ A sotva dořek’ – vzmach a skok, za matkou zvířil se jezerní tok. 64