Pozdrav Aloisu Jiráskovi.

Pozdrav Aloisu Jiráskovi. Ke dni 23. srpna 1901.
Jak horník nesa kahan za svým pasem do hlubin země stoupá, z temných bání by z trosek prasvěta a spousty štěrku na světlo vynes’ jiskru s třpytným jasem drahého kovu, v umném zpracování jež zářila by ve korunním šperku; a nedbá tmy, ni srázné dolů dráhy, ni otravného dechu zhoubných plynů, ni proudů tajných hukotu kdes v stínu, ni potu na šíji a skráni, za světlem kahance své zářné snahy dál spěje bez únavy, nezná léčí, jež zlobný skřetů podzemních král strojí, až přes vír nebezpečí v mozolné dlani třímá kořist svoji: Tys, mistře, od prvních všech mládí vznětů byl kovkopem ve historie báních a neustal’s, až na zmučených skráních tvé matky zaplál v nejryzejším květu lesk velké, slavné její minulosti! Jak badatel ze snůšky vetchých kostí a málo znatelných jen otisků 177 pravěké fauny staré světy křísí, tká zlomky v celek, trhliny pak tmelí, je vtipem tu, tam obrazností mísí, až v prvotního tvaru záblysku se objeví jich rysy a pomalu svět pohřben vstane celý; Ty z nepatrných zlomků zniklých zvěstí jsi stkal nám celou velebáseň o zašlých dobách, s pádným mlatem v pěsti, Tys roztrh’ těžké clony hrubou třáseň, kam Minulost se halí žárlivě, že zříme dědy svoje v pravém světle, jak o víru se přeli horlivě, jak milovali, válčili a pili, se pro myšlenky volnost slavně bili, ať v pláni bojem holé, v nivě zkvetlé, ať s krve kalichem či s číší vína. Jak „mezi proudy“ tužeb dob svých stáli, o země píď, o světy pravd se rvali s tou silou, kterou věk náš zapomíná, že čtením duše líná z pout vybaví se mdloby moderní, že oko zaplá, ruka v pěst se spíná matnému vnuku, v mlze večerní jenž potácí se, že vzplá nadšením skrz vozů dunění a bitev hrom a dým. Ať proudy po světě se rozlily ve svitu obrovité hranice tam z břehu Kostnice, ať básnili pak snivé idylly z dob ujařmených panského jha tíhou, ať písní křísili nás nebo knihou, 178 Tys otevřel jich mohyly a v světle plném rosy slitování Tys vínek života jim stkal kol skrání; ty velebné a tklivé postavy že bližší jsou dnes trnoucímu vnuku, jenž vidí, sen jich mlhavý jak tělem stal se zvolna, ruka v ruku jak v řetěz pevným spínaly se svorem, jenž silou českou spjat i českým vzdorem. Co v duchu našich dějin nesmrtelné, vše zachytilo Tvoje péro dělné: chat poesii i s paláců leskem, pastušky dudy s bitev hromotřeskem, vzdech elegie z emigranta hrudi, čím srdce naše bouří se a trudí, čím jásá, čím se kruší, čím se chvěje, to všecko zpět se leje z Tvých knih nám v chabé a malátné mozky jak láva, jejíž oheň promění po letech mízu v révě v nápoj božský a tento v prsou v nadšení! Jak hora, která roste vzdáleností ve zraku chodce, zvlášť když večer mroucí jí hodí na bedra nach červánkový, tak roste význam práce budoucností. Dnes těžko vyznačiti slovy, co velkého jest v současníků práci, co jako obelisk se v slunci stkvoucí před námi zvedá a se v mraky ztrácí. Však na Tvém díle český zrak vždy prodlí jak na horách, k nimž Hindu v zanícení 179 zrak zvedá a se dojat modlí, zře pouti své i snů svých vyplnění. Let práce třicet! – Padesát let žití! Kde plnou dlaní vzíti to nevadnoucí kvítí, jež sluší skráni Tvé? – Jen v díle Tvém a v tom vědomí, že nebylo snem, po čem Jsi ruku vzpjal ve tužbách mládí: Tys vrátil skvost nám, který věky ztracen a jehož cenu nikdo nenahradí, Tvým umem vynesen, Tvým srdcem zlacen plá v ryzí kráse, a nechť časy pádí, nechť mění se vkus těkavého davu, vždy ozáří v svém jasu, a jak osvítil dávnou naši slávu, náš vrchol síly, pád i probuzení, vše boje minulých i dnešních časů se v slávy paprsk na Tvém čele změní, neb láskou pěstěn byl a láskou zrál. Dík! šeptáme. – Ty v odvet pravíš: Dál! Dík! Ideal Tvůj nebyl marným snem, jdem za Tebou. – Ty pravíš: Proti všem! 180