Slavík v městě.

Slavík v městě.
Po denním hlomozu a shonu, když město usne, obr mdlý, na jednom starém na balkonu, kdy v ulicích jen stíny dlí, ve oleandrů tmavé šeři slyš, náhle slavík ozve se tak stejně, jako v rodném keři kdys dělával to po lese. Tu starý dům a oprýskaný, pln rokokových arabesk, jenž celý den ční zadumaný v hluk chodců, dětí shon a vřesk se usmívat zdá, celý změněn při hlasné písni slavíka, jíž pohár brillianty zpěněn jak šumné víno přetýká. A slavík volá, jásá, tluče, to povzdech, výskot je a kvil a každý, kdo kol spěchá ruče, hle, v údivu se zastavil. 121 Zří chodec v pustých ulic šero, kde ku domu se chýlí dům, a v každý padá perel stero a celý liják plesných dum. A jakby lákán touto písní i měsíc, nebe samotář, se náhle prodral mlhy tísní a na štíty svou rozlil zář. A chodec stane v noční tiši, kol vůně, klid a samota, a do snů jemu hvozdy dýší, kde slavík rovněž klokotá. Zří rodný kraj v té písně ruchu, cíp lesa s velkou pasekou, nad jejímž koncem, roven duchu, se měsíc plouží nad řekou; zří starý mlýn nad šedým jezem, jak zní ten nápěv podivný, i černým pol zarostlý bezem krov pohostinné myslivny; zří laní stádo ve oboře a rosou pažit zperlený, a rozšuměné hvozdů moře a kapraď a mech zelený; 122 zří krátce báj tu lesa celou, báj mládí, které ztratil teď, a neví, v ulici že ztmělou zří, ku zdi kde se tlačí zeď. Ó zpívej, ptáku! Ve tvém zpěvu duch necítí víc tíž svých pout, v tvé písni shonu na úlevu zbyl z ráje mládí svěží kout. Ó zpívej, vykřič duši svoji, ve zpěvu ztav ji růžence, pěj, rozkoš kde svůj pohár strojí, pěj v tichou jizbu učence! Však nejvíc zpívej milujícím, již líbají se v svitu hvězd, a básníkům v zdech města snícím, neb osud tvůj i jejich jest. 123