I. Lumírova píseň.

I.
Lumírova píseň.
Kde jsi, ó písni Lumírova? Zkad ozýváš se po letech? My pracně kroužíme jen slova, však dědů kde jest silný dech? Zda utkvěl aspoň v tomto vzduchu, v té půdě, v burném kolem ruchu, v tom kamení a v těchto zdech? Ó jak se dějinami nesla, tu mohutná, tu líbezná, tu vedla meč, tu rádlo, vesla, tu pracovná, tam vítězná, a když zazněly těžké cepy, v jich rytmus padla velkolepý, s ní táhla volnost bezmezná. [145] Ji oráč zpíval za svým pluhem, ji kovář notil buše v kov, ji dělník vzdychal v jarmu tuhém, vlaštovkou slétla v jizby krov, a jako bzučná, zlatá včela na dívčím rtu se smavá chvěla a často zněla beze slov. Jí třásly se i klenby lesů, kde Perun ctěn i Svantovít, a ve zbožnosti v stejném plesu v chrám křesťanský hlas její vlít’, lkal: Tou osudů těžkou poutí nám nedej, nedej zahynouti! V ní perla srdce spala – cit. Kam poděla se, s Bílé hory když kleslo naše slunce v hrob? V kvil babský otcův přešly vzdory a z bohatýra stal se rob. Zda leží na dně Vltavině, zda v skály Vyšehradské klíně spí němá jak my v tíži mdlob? Zda jednou se k nám opět vrátí, s ní volnost, vzlet a nadšení? Ó pohleď, slunce právě zlatí zjev luzný její – v kameni! Vchod střeží k Libušinu městu, co Lumír ukazuje cestu, kde Vyšehrad sní v mlčení. 146 Ó mistře, jistě přešla tobě v myšlenku hlavy, v srdce krev, jak symbolicky k příští době v ruch města hledí její zjev, jak chtěl by říci: Život chvatem nechť burácí, v něm ryzím zlatem jak otcům vám zněj český zpěv! 147