I.
Lumírova píseň.
Kde jsi, ó písni Lumírova?
Zkad ozýváš se po letech?
My pracně kroužíme jen slova,
však dědů kde jest silný dech?
Zda utkvěl aspoň v tomto vzduchu,
v té půdě, v burném kolem ruchu,
v tom kamení a v těchto zdech?
Ó jak se dějinami nesla,
tu mohutná, tu líbezná,
tu vedla meč, tu rádlo, vesla,
tu pracovná, tam vítězná,
a když zazněly těžké cepy,
v jich rytmus padla velkolepý,
s ní táhla volnost bezmezná.
[145]
Ji oráč zpíval za svým pluhem,
ji kovář notil buše v kov,
ji dělník vzdychal v jarmu tuhém,
vlaštovkou slétla v jizby krov,
a jako bzučná, zlatá včela
na dívčím rtu se smavá chvěla
a často zněla beze slov.
Jí třásly se i klenby lesů,
kde Perun ctěn i Svantovít,
a ve zbožnosti v stejném plesu
v chrám křesťanský hlas její vlít’,
lkal: Tou osudů těžkou poutí
nám nedej, nedej zahynouti!
V ní perla srdce spala – cit.
Kam poděla se, s Bílé hory
když kleslo naše slunce v hrob?
V kvil babský otcův přešly vzdory
a z bohatýra stal se rob.
Zda leží na dně Vltavině,
zda v skály Vyšehradské klíně
spí němá jak my v tíži mdlob?
Zda jednou se k nám opět vrátí,
s ní volnost, vzlet a nadšení?
Ó pohleď, slunce právě zlatí
zjev luzný její – v kameni!
Vchod střeží k Libušinu městu,
co Lumír ukazuje cestu,
kde Vyšehrad sní v mlčení.
146
Ó mistře, jistě přešla tobě
v myšlenku hlavy, v srdce krev,
jak symbolicky k příští době
v ruch města hledí její zjev,
jak chtěl by říci: Život chvatem
nechť burácí, v něm ryzím zlatem
jak otcům vám zněj český zpěv!
147