U svatého Jiří.

U svatého Jiří.
V troskách snící, odvěká basiliko, často noha stanula u tvé brány; s citem větší naděje k tobě nyní lehčí se vrací. Vidím, kterak s kamenem pne se kámen dílem pilným piety pozdních vnuků, zřím tvé věže, do dálky kterak svítí za dómem Víta. Cítím, jsi nám, vnukům, též zachráněná, velký symbol ztajené síly české, která nedá zahynout víře s láskou ve srdcích dětí. Buď mi zdráva! V prosince kalných mlhách jako v žehu palného léta často kolem tebe bloudíval v neklid štvaný, zmítaný krok můj. Ticho noci pražskými ulicemi mávlo žezlem, dřímaly štíty, římsy, v mlze spaly paláce starých rodů v erbů svých plísni. 138 Obklíčeni zástupem lechů, vladyk, rovněž zpupných, hamižných, vlády chtivých, skrývajících pod krzny dýku vraždy s úkladů jedy. Zbožný, slabý Boleslav s rusým bratrem škodolibým, Jaromír slepý, chorý, útisk z Němec, malátný, chabý národ s Vršovců hesly. Matné stíny nesváru, dlouhých půtek, které věky zdírají nitro lidstva, v dnešek ještě symboly kárající domácích sporů. Vážné zjevy biskupů, svatých kněží: chytrý Šebíř, rozvážný Tidag, Izzo, tato světlá, stříbrná labuť, Kosma, Herodot český. Co se zatím plížila šerem zmije, v patu národ uštknula, než se nadál, zmije chtivá cizoty, které ňadra nabídli vždycky Tvoje děti, Libuše, věštko světlá! Mohla pec by německé abatyše o tom více vyprávět, kterou rozkop Spitihněv kníže. 139 Z dálky temné Vltava pouze lkala, matná světla chvěla se v kalné vodě, co se snuly za nimi stíny světců s Karlova mostu. Však dvě věže, bílé to věže tvoje, které zřely perutě věků táhnout kol svých skrání, nadějí světlou k nebi kynuly k výši. Proti tobě pod okap v dešti schoulen stál jsem v dumách nejednou, patře k tobě, chmurný svědku nejstarší minulosti otců i dědů. Před mým okem praskaly staré rakve Přemyslovců, vstávaly mrtvé stíny, dávné hroby vyvrhly kořist svoji v chorálu zvuku: „Zahynouti nám i budoucím nedej, svatý kníže, vévodo české země!“ Kolem táhly veliké, zašlé stíny knížat a reků. Mnohá pěst se zvedala v hněvu marném, vstával bratr naproti bratru svému, ctižádosti ostruhou, loutkou zisku, o vínek v boji. 140 Staré boje! Před zrakem vidím posud, slepý kterak Jaromír lidem cestu klestí sobě, za ruku Břetislava davy jak vede! Z chrámu zatím doznívá hymnus otců: „Zahynouti nám i budoucím nedej!“ Slepec lidu uvádí čackého reka: „Ejhle, váš kníže!“ Mluví dále rozhorlen v svatém ohni, nezří, neví, podrážděn jeho řečí, kterak oštěp Vršovec chystá v taji, kterým jej zbodne. Staré boje, bratr vždy proti bratru! Tenkrát nemoh’ pradávný chorál otců zkrotit mysle vzbouřené, ani láska k společné vlasti. Můž’ to nyní po věcích? Oč dnes hůře! Víš to nejlíp, prastará basiliko, i vy stíny, které se po zdích šerých plížíte s bázní! „Zahynouti nám i budoucím nedej!“ zní to stejně od Víta kathedrály, kněz to zpívá v neděli s lidem, nesa rozžatou svíci. 141 V kapli tvoji kráčejí, svaté kníže! Je zde víra s nadějí v obrat lepší? S klidem patří chrliči, masky dómu, v slavný ten průvod, Jenžjenž se ztrácí pod klenbou dýmu plnou, kroků pár co naproti, basiliko, v stínech dřímáš, nejstarších knížat hrobka chmurná a sirá! 142