Oko.

Oko.
To již tvůj úděl, písni, v české zemi, že slétáš z pěvce ruky mezi rumy, buď hřbitovních že stromů haluzemi se míhá peruť tvá, buď snivé dumy že spřádáš v starých hradu rozvalinách neb v tichých koutech opuštěných měst a kvílíš hvozdy, u rybníků v třtinách pak s větrem v závod žaluješ svou zvěst, na zašlé myslíc doby, ty zvykla jsi již pouti mezi hroby. A pán tvůj sokolník je smutný věru! Ať pustí tebetebe, kam chce po kořisti, ať bloudíš nivou nebo v lesů šeru, vždy pod nohou mu svadlé šustí listí; ať skřivan v blankytu si vesel jásá, u nás je podzim, u nás mlhy tíž, nám v zrak jen minulost svůj popel střásá, kam v českém kraji nohou zavadíš, tím stokrát citelnější, čím ona větší – my čím malátnější. 164 Hle, lovčí hrádek Rožmberských pánů, teď ironicky zvaný Kratochvílí; zapřádá pavouk okna mu i bránu, a věru dobře krátí si zde chvíli. Fresk nuzné zbytky vybledají na zdi, do kaple hledí břečtanový list, zdě mohutné teď s větrem deště brázdí, strop asylem je prázdných ptačích hnizd a štuk se stropu slétá, jej časem v kout barbarská ruka smetá. Zde v směsi odpadků, ve zlomku změti a v ornamentů, arabesek tříšti, jež odkazuje na hromadě smetí náš vzdělaný věk lepší době příští, ve kusech girland, fantastických ptáků, jež zdobily zde strop i krbu plášť, se lidské oko namanulo zraku, ze sádry oko stranou ležíc zvlášť, tak smutně zřelo z rumu, v své zřítelnici ztuhlou nesouc dumu. Na stropě těla nebylo ni hlavy, kam patřilo to oko z bílé sádry. Zda dívce patřilo, v rej tance hravý jež chystala se s vlnivými ňadry? Či rytíři, po němž tam zbyl meč holý, či proroku tam ve chumáči lvic? neb čaroději, na jiném jenž poli tam stíná berlou hlavy makovic, tak chtěje symbolicky los moci naznačit i osud lidský? 165 Co vídalo zde druhdy toto oko v těch útulných a skvostných komnat stínu, to neuhodneš víc, má smutná sloko, jež křídlem žalně biješ v rozvalinu! Jak často od stropu tam s vzdušné výše do plných pohárů se dívalo, a v chvíli něhy, když dozněly číše a v mramorných se krbech stmívalo, jak mrtvé toto oko se v živé zahledělo přehluboko? Ba v živé, láskou nyjící a žhoucí, jež v pána svého objetí se smálo, co vítr neustával v okna tlouci, pod polibky se pouze zavíralo! Kde je to živé, ptáš se, vášní zpité a sálající něhou líbezně? Je oko ze sádry v strop zdobně vryté o věky přetrvalo vítězně! A teď, když spadlo dolů, víc ještě ví v svém němém, tichém bolu. I zvedám zbožně ze smetí a rumu to bílé oko, sotva schopen slova; tu jeho smutnou, mlčelivou dumu ať pohostí teď jizba básníkova! Když stmí se večer a když vítr duje, nad knihou klesne v ruku zmdlená skráň, ať zvěsti lepších dob mi vypravuje, kdy rohů plesem hlaholila stráň a v číší hlučné třesky zněl hrdě panskou síní hlahol český. 166 Ó mlčící a přec výmluvný svědku dnů lepších, moci, velkosti a slávy, ó rovno tobě z dějin velkých předků plá jiné oko nám v kout ňader tmavý. Jak výčitka tak leká nás a děsí a ptá se: Čím jste byli dřív, čím teď? Je stále zřím, ať v sluch mi hučí lesy, ať vzdech můj chytá mlčelivá zeď; tím okem v slávy zbytky zří k nám duch otců, hněvů pln a výtky. Zří k nám a praví: Pokolení slabé a lhostejné a tupé k slávě dědů, oj, kvílí Vltava a pláče Labe, když tekou jejich velkých skutků v sledu! Vy zapomněli jste, vás deptá mdloba, svár trhá vás i záští prokleté, však soudu váhu příští nese doba, čím v její mísce vy pak budete? Kéž moje blesky vznítí vám v ledu ňader nové Vesny žití! Na zámku „Kratochvíle“
167