Pozdrav Labi.

Pozdrav Labi.
Budiž bouřným pozdraveno plesem proudné Labe, zlatá žílo Čech, ať se vineš hvozdy, skalin tesem, nivou žírnou, přes brunátný mech, budiž zdrávo! Luzné tvoje vlny šumí bájí a pohádek plny kolem hradů, vesnic, samot, měst; ať již v olších modrým kmitneš okem, ať se nivou valíš burným tokem, kraje šperk jsi a zrcadlo hvězd! Jako obři mlžní zakuklenci kolébku tvou střeží kol a kol v malebném svých vzpjatých štítů věnci, pochmurný kde dumá Sedmidol. Tamo sbíráš vírné vody slapy, v nichž kdy slunce zlatý hrot svůj stápí, tančí duhy květným hávem niv, kapky tvé jsou slzy Krakonoše, v trávu rozsypané perlí koše z jeho ořů větrem zdutých hřív! 157 Letem orla v plesném tanci plyneš středem sosen, vážných borovic, jak sen země chaty tiché mineš, prahy jejich líbáš stříbrem kštic. Hory posledním jak ve pozdravu níží se a mizí ve dálavu, lučin smaragd kypí se všech stran; nových zřídel vlna k tobě chvátá, na břehu co klasů tříseň zlatá vlní se jak žírný ocean! Báje rajský pták svá rozpjal křídla, šumné, drahé Labe, nad tebou; otců zkazka svatá tvoje zřídla světila své krásy velebou! Svatý odkaz, duma tvoje zněla, Truta dlaň když rozpřáhla se smělá s mlatem proti sani běsící. Ó kéž vln tvých šlehne píseň junná, věštíc vítězství co zlatá struna ve nynějších bojů směsici! Věncem lučin obklopen kde dřímá Králové Dvůr, noho, pouť svou stav; úcta s bázní varyto mé jímá, slova jindy vírná jako splav teď se tlumí, bohu žalováno! Tam kde vlasti drahé slavné ráno vítal zpěvu Zábojova hlas, po staletích o drahou řeč matky, o píď země každou, o zpěv sladký dlužno vnukům vcházet ve zápas! 158 Přehluš, Labe, přehluš vln svých hněvem děsný boj ten, k jihu dál mne nes, města Dobroslava vlídným zjevem nad hradby kde střech a věží směs kyne vážně; tisíc upomínek v hrudi vře, se splítá v pestrý vínek, přítomnosti nezkalí je rmut. V pravo, v levo kraje luzné krásy... Ó jen šumte, šumte, zlaté klasy, České země zlatý zde jest prut! Však proč oráč náhle nad svým pluhem v písni veselé se zastavil? Na bojišti, ve zápasu tuhém zlatý zrn déšť z krve se mu lil, z krve dětí, ztichni, zvěsti stará! Celá zem proč není dcerou jara? Kdo ji žene v zášť, kdo sije krev? Musí pluh na bílé zarýt kosti, musí vzpomínkou se v minulosti stavět v hrdle smích a na rtu zpěv? Dále s Labem spěj a zjasni líce, rosa vláhy skane na úhor, by vzplál květem. Šedé Kunětice již se noří vážně nad obzor! Ňadro dme se, slza v oku víří! Ducha, srdce bohatýr, náš Jiří, všady nechal stopy kroků svých; o něm pěje vlna a list keře, nad střechami chat se o něm beře svatá pověst z časů krásnějších. 159 Jeho jménem zvučí Poděbrady, jeho srdcem cítí pozdní vnuk, v změti bojů, útoků a zrady v česká srdce každý míří luk, v české hlavy každý meč se zdvíhá: Poděbrade, kéž tvůj zjev se míhá nad námi, ó dej nám věčně pít české síly, statečnosti kalich! Ó kéž v bojích děsných, neustálých jméno tvé nám ochranný je štít! V zadumání co se ztrácí temně duch, jímž zmítá divých citů spor, z dálky duní cos a chví se země, pozdrav mrtvých je to z Kuten Hor! Třesou v hlubinách se šachty staré, z nich se valem rojí stíny charé, jedni v ruce kalich, druzí kříž, dumy z Kaňku poslední vzdech zmírá, a noc kvačí křídlem netopýra – avšak s nocí jitro chvátá blíž! Tvoje jitro, vlasti, matko drahá, kdy jen zrosí luhu tvého lem, kdy na šíji odvěkého vraha vstoupíš, blesky v očích, andělem? Naděje, ty lákáš vždy a znova, v tebe splývá píseň Vácslavova, a z chat českých roste v jeden proud, roste z místa, kde padnul sklán bratem, roste bouří, vichřicí a chvatem: Ty nám nedáš, nedáš zahynout! 160 Nechť i záští vlna výše stříká, mohutněji zní ten duchů zpěv, v odvet jemu bouří od Mělníka z paty Řipu, Karlových kde rév granát svítí, nové hromné sloky, LabeLabe, v tvoje zmohutnělé toky, až se ohlasem jich třese břeh! Žijem přece, třeba nechť jak ptenci pod ostřížem, v malebných hor věnci budem věčně žíti, kde žil Čech! 161