Betlém.

Betlém.
Dělnické domky na zelené stráni se chytly svorně dvojnásobnou řadou, jak v amfitheatru se šik jich sklání, jak stupně pod sebe se dolů kladou. Sem vřava a shon města nedoléhá, ty hluku jeho poslední jsou hrází; za nimi bezu vůně, hlohu něha, i továren kouř pod nimi se plazí. Byl máj a neděle, kdy jednou dolem krok můj se stáčel v kvetoucích niv scestí, kdy příroda se zdá být velkým stolem, kde každý pít můž’ naděj, vzruch a štěstí. V blankytu jásal skřivan z plna hrdla, a v roklích dýchal šeřík přes noc zkvetlý, i u cihelny, tam kde země ztvrdla pod krokem chodců, travin plál pruh světlý. A schůdky v skalnou půdu vytesané se ztrácely pod živým keřů plotem, nad zahrádky, kde jabloň v květu plane, se střechy pozvedaly s štítů hrotem. 124 Dělnické domky pěkně vedle sebe jak sýkorky na telegrafním drátu, výš nad městem blíž oblaků a nebe vždy poslední a první v slunce zlatu! Klid nedělní je opanoval všecky, do oken otevřených proudem světlo se hrnulo, sem tam zněl povyk dětský od zahrad, kde vše vonělo a kvetlo. Do okna z okna leda soused starý se skláněl s číslem novin k sousedovi, u studny dál, jak v moři zlaté páry, hoch k dívce mluvil stlumenými slovy. Na prahu usedla si, v ruce šití a na rtu tichou píseň mnohá žena, v dál ob čas, město kde se tmí a svítí jak přelud, dívala se zamyšlena. Klid všady, mír, že musí říci každý: Zde bydlí štěstí, zde jest eden sladký! Co v zátiší tom válek hluk a vraždy, stran vření, zápasy a divé zmatky? Co kletba, která utlačené stíhá, již darmo třesou pouty ve svém vzdoru a jejichž msta jak strašidlo se zdvihá s pochodní vzpoury v pěsti na obzoru? 125 Co továren hluk a vzduch jejich těsný, kde klíčí choroby jak v pařeništi, kde záští tajné vře na vichr běsný, než rozpoutá se v blízké době příští? Co křik: „Chcem chleba!“ Zdvižené co pěstě? Ó chudé domky, zatopené světlem nad kráterem, jenž bouří dole v městě, zda ironicky lid vás zove Betlém? Ó chudé domky, na oko tak vlídné, zda vskutku ve vás štěstí modré ptáče v sen zpívá, mozolné když ruce klidné se složí po práci pod hlavu spáče? Což nelze bouř tu zažehnati láskou? Což nelze docíliti shodou, smírem, by radost vzplála obličeje vráskou, by štěstí doma bylo v světě šírém? By naděj plodným nebyla jen hostem na římsách oken, by vnitř byla doma, by práce veselá všech byla skvostem, by žehnání, ne kletby chvěly rtoma? Dělnické domky v zeleni a květu, kol zatopené jarním, zlatým světlem, ne zde, leč všady, vlasti jako světu, ó buďte lepší budoucnosti Betlém! 126